Kdyby to bylo poprvé a byl nějaký jasný výhled na zlepšení. To by se to žilo o poznání lehčeji. Ale jsme po všech různých vyšetřeních klasického i alternativního typu – a v těch se dá libovolně pokračovat do nekonečna. Gastro, alergo, imuno... čínská medicína, třeba i zaříkání koní, vyloučení celé řady potravin, nebo naopak zvýšení přísunu jiných potravin. Rozbory sem, rozbory tam...
Myslím, že být neustále u doktorů je pro nás psycholikvidační. Z čekání v čekárnách se mi ježí kůže. A je to těžší, když děti jsou dvě. S jedním můžete blbnout nahoru dolu, ale se dvěma už si to žádá značnou logistiku. A to je menší zatím v pořádku. Ťuk, ťuk.
Moje dvě děti obydlují byt. Vyplňují prostor kolem mě a něco chtějí. Dívám se na hodiny a odměřuju, kdy mají jíst a pít a kdy jim dám léky. Všechno vzorně vykonám. Hladím je. Aby nevěděli, že je mi blbě. Venku září jasné slunce a začíná jaro. Mrcha. Mezitím stavím hory ze stavebnice Magformers. To mě baví. Asi nějaká forma artterapie.
Psycholog (s hodinovou taxou od 800 Kč/hodina) by mi nejspíš řekl, že mám syndrom vyhoření. No, to bych prosila. Kdo by neměl. A psycholog by tiše naslouchal a pak to zabalil do lívance moudrých rad. Já bych taky mohla bejt něčí psycholog. Jé, to by se mi líbilo... To bych si panečku poradila věcí.
Tak v první řadě to chce sílu, odvahu a optimismus. (No fakt?? To by jeden neřekl, chytrolíne).
A taky ona z toho vyroste, nebojte (Hm... ale to nikdo nezaručí, že jo. 70 procent z toho vyroste, 30 procent to má celoživotně. Jasně, že to bude snášet líp, až bude větší a nebude mě potřebovat vedle sebe na lůžku, ale je to pěkně blbá zatracená věc, víme, psycholog?)
Jsou horší věci. (To je teda sakra pravda. Ale hnusná záludná je na tomhle ta nevypočitatelnost. Může se to stát kdykoliv a kdekoliv a tak se moc nevyplatí vzdalovat se od prověřené nemocnice.)
Bude líp! Vydržte! (Fakt? Ale jak to víte? Bude? Třeba totiž nebude. Třeba líp už bylo. To se přece taky říká a jak často.)
Ale, pesimismus ti nepomůže, holka. (Že ne? To je jedno. Optimismus mi nepomůže taky. Jen ten pád je pak větší. S oběma jsem kamarádka, oba vysávám střídavě.)
Najděte si koníčky, nadchněte se pro jiné věci, odreagujte se a odejděte aspoň na čas z domova. (Ano, tohle celkem funguje, když jsme mimo akutní stav. Když se ataka cyklického zvracení objeví, tak můžu mít tisíc koníčků a jsou mi na pytel. Bude mi, je mi... hrozně.)
Rady a nápady... Všichni to myslí dobře. A je to od nich hezké, že na nás myslí. Zahřeje to u srdce. Ale je to jako s tou poruchou počítače v seriálu IT Crowd. „Nefunguje? Zkusili jste počítač vypnout a zapnout?“ Ano, tisíckrát... A brzy ho rozmlátím pálkou. Tak tak nějak.
No, jo, vždyť já se zase sesbírám. Vždyť já se zase nadchnu. A na něco se upnu. Ale chce to čas.