Za trochu samoty...

Bum. Zapadly dveře. Nádherná samota se mi pozvolna rozlévá po těle, jako ta mazlavě tekutá čokoládová deka v reklamě na fidorky. Ještě slyším skřípění koleček kočáru a tříkolky. Někdo upadl, řev. Pak ale přece jen zaklapne branka a ticho. Byt je jen můj, nemusím nikomu utírat zadek, nalévat pití, krájet jablko a trhat do sebe zamotané děti. Blaho. Je to jen na chvilku, tak přemýšlím, jak nejlépe využít čas, který patří jen mně.

Je typické, že celou první třetinu života se honíme za tím, abychom nebyly samy. Jakoby samota byla nějaký šílený mor. Opatřit si prvotřídního partnera, nějaký byt, práci a do bytu taky ty děti a k nim možná psa, rybičky a kočku. A najednou to všechno máme a třeba jsme tak i většinu času docela šťastné, ale ruku na srdce. Kdyby vám někdo nabídl, že to doma kolem všechno vypne, čas se zastaví, děti ztuhnou v roztomilé tiché sochy a vy budete mít víkend úplně pro sebe, odmítly byste?

Myslím, že většina ne. Protože dobře víme, že ta docela důležitá osoba – my – je už hodně dlouho někdě uťápnutá vzadu. Před sebou jako štít strká svoje opečované a vymydlené děti, ale na sebe trochu zapomíná.  Zaslouží si nádherně nadýchaný oblak samoty.

Jenže vypínač času ještě nebyl vynalezen a tak se druhou třetinu života snažíme milované dětičky někomu zapůjčit, aby aspoň na chvíli bylo ticho a mohly jsme dělat to, co máme rády, i kromě dětí. Svléknout upocené tričko, umýt si v klidu hlavu, poležet ve vaně, přečíst noviny, vypít nepřerušovaně hrnek čaje. Napsat blog.

Jenže - život je schizofrenní past. Člověk pořád chce to, co nemá. Jednou děti vyrostou a – prý to tak chodí - ve chvíli, kdy to s nimi je docela zábavné, potřebují minimum péče a člověk by si je celkem ponechal kolem sebe, se začnou odtahovat, utíkat od nás a hledat vlastní zabijáky samoty. My, zvyklé se pro všechny rozkrájet, najednou máme příliš času na to, abychom ležely ve vaně a pily v klidu čaj. A připadáme si prázdné a samy. A namísto toho, abychom si samoty (třeba i samoty ve dvou) užívaly, chodíme k psychologovi a jíme antidepresiva. Ach jo… Snad tak nedopadnu. Snad si to zapíšu do paměti a budu si umět poslední třetinu života užít.

Teď zrovna mi to připadá tak lákavé… Ale samota je bohužel nádherná jen když víte, že skončí. Ta moje právě skončila, dítě se vrací z procházky s úděsným řevem a odřeným loktem… A zase mi s cynismem mně vlastním naskočil oblíbený citát, který tak ráda používám: "Už aby jim bylo třicet a žily v Austrálii :)" Jenže, ouha... kolik bude mně?