Láska, bláznivá, pitomá láska

Název jednoho známého filmu, ale taky smutná pravda… Dříve nebo později to muselo skočit i na moje holky. A už předem je mi jich líto, co si s tou potvorou zatracenou v životě užijí…

Emma si ve školce prožívá svůj první román s kamarádem Bertíkem a Anička zase ve škole s jiným klukem jejího srdce, kterého nebudu jmenovat, abych jí v už citlivém věku nezkomplikovala „vztah“.

Emma mi nedávno sdělila, že se do Bertíka zamilovala a proto se s ním rozchází… Bylo to zajímavé sdělení ze škatulky: „Vidím, že jste si osvojila něco logiky, jež mne odzbrojuje…“  Později se vysvětlilo, že si jen popletla předponu a měla na mysli slovo „schází“ ve školce. Nicméně nebyla tak daleko od pravdy. To, že se lidé z různých důvodů rozcházejí, i když se milují a nejsou schopni k sobě najít cestu, se stává bohužel dost často a je to škoda.

U nás to ale naštěstí nebyl ten případ, tedy zatím… Emma s Bertíkem se „scházeli“ ve školce tak intenzivně, až Emma dostala angínu, což komentovala slovy… „No jo, když on mě Bertík pořád pusinkoval…“ (Bertík už byl 3 dny doma se stejnou nemocí.) V tu chvíli se mi vybavily všechny moje angíny, rýmičky, nemoc z líbání (mononukleosa) a různé podobné „radosti“, které jsem na vlastní kůži kvůli lásce okusila. Láska je mrcha, ale když to holt stojí za to, člověk i nějakou tu rýmičku nebo nedej bože vyrážku nakonec přetrpí.

Doufám, že Bertík bude gentleman a všechno, co je mezi nimi, si nechá pro sebe… Můj první objev ze školky mi totiž zlomil srdce tím, že moji černobílou fotku, co jsme si během pusinkování vyměnili asi ve čtyřech letech, pak přinesl do třídy o osm let později, což se zrovna úplně nehodilo. Na fotce jsem zaprvé nevypadala reprezentativně, stála jsem nevábně s vyvaleným břichem a prstem v puse a zadruhé… jsem si nějak tehdy ve školce nevšimla, že jsem na ní vyfocená u bazénku tak trochu… úplně nahá. Asi si umíte představit pobavené reakce pubertálního publika.

Moje Anička (třídní kráska, s havraními vlasy a medovýma očima) šla na lásku jiným způsobem, trochu od lesa. Svému vyvolenému u šatních skříněk sebevědomě oznámila: „Hele, já vím, že mě miluješ!“ A k mému (a možná i jejímu překvapení), její protějšek stydlivě pípnul, že jo, že fakt miluje… A od té doby jí píše psaníčka, chce vedle ní sedět a nosí jí tašku, protože mu Anička vysvětlila, že viděla film „Ať žijí duchové“ a nošením tašky se láska prostě projevuje… No javor! Kéž jí to takhle funguje celý život.

Tohle si bohužel evidentně může dovolit jenom kočka typu mé dcery, protože jsem to párkrát v životě vyzkoušela a musím říct, že to často bolestně nevyšlo… :)

V jejím věku jsem milovala Vaška, syna zelináře, měl blond vlasy, modré oči a díky otcově zaměstnání (jako jediní široko daleko měli doma za komunismu přístup k ovoci a zelenině a tím pádem i spoustu různých vlivných přátel) - hodně vymožeností. Objekt mé touhy měl jako první ty pravé lepící boty, zatímco zbytek kluků otráveně zavazoval tkaničky, holky klečely na kolenou a předháněly se, aby mohly ty skvělé boty zalepit. No… jemu se myslím nejvíc líbila černovlasá copatá Barborka, která však – naštěstí pro mě - raději než házení očí na kluky kreslila dokola růžové pejsky. Já to s očima docela uměla a tak Vašek začal chodit ven se mnou a mým nejlepším kamarádem Martinem K. Byli jsme strašná a známá malostranská trojka. Lezli jsme po stromech, hráli si na indiány  (já byla vždycky Rybana) a přelézali dost nebezpečně Čertovku. Vaška pak porazilo auto, měl komplikovaně zlomenou ruku a „láska“ tragicky skončila, neboť Vaškova maminka nesnesla naše každodenní indiánské návštěvy u nich doma a po týdnu nám to drsně zatrhla. Trpěla jsem hrozně, ale přežila jsem.

O pár let později, v páté třídě, přišel a ničil mi srdce nejmenovaný záhadný rozervanec, který mě (a ve stejnou dobu i přibližně 6 dalších) trýznil a trápil celou pubertu. Už tehdy jsem se měla naučit, jakým mužům se zdálky vyhnout, ale nenaučila jsem se vůbec nic… Naopak, pokračovala jsem v dalších a dalších milostných karambolech, stejně jako to asi čeká moje dcery…

Přála bych jim, aby je jejich lásky chtěly, milovaly a aby je moc netýraly. Přála bych jim, aby našly svého pana Božského, co se jim z něj podlomí kolena, a zažily velkou osudovou smršť, která je nechá lítat v oblacích, skály láme a nikdy nevyhasne.

Láska je sice hnusná, proradná bolavá mrcha, ale bez ní je na světě sakra moc šedivo. A i za to utrpení, pokud tedy slovy naprosto pitomého večerníčku… „každá voda nakonec steče dolů a Stázina se dostane Kubovi za ženu..“ to asi stojí.

Vždyť i Barbra Streisand ve slavném monologu z přednášky ve filmu Dvě tváře lásky (The Mirror Has Two Faces) říká: „Proč to tedy děláme? Proč se zamilováváme, když to někdy má tak krátké trvání a devastující následky? (…) Myslím, že je to proto (jak někteří z vás již možná vědí), že během toho, co to trvá, je to ale zasraně úžasnej pocit!“

Přidám ještě Pavla Dobeše, něco o lásce…