drzé zelené oči kočičí
drzé řeči, jak z dráhy opičí
říkáš si... dobře, dobře, slyším
jen ať tolik nekřičí
kde bere drzosti plné nádoby
kázat mi
ranit mě
radit mi
svazovat moje bolavé útroby
vždy mi však řekne i ty věci nejhorší
to už je součástí dohody
i věci krásné, hřejivé, nejlepší
takové má láska k ní výhody
a chválou ona nikdy nešetří
a až ji obejmu,
až stisknu ji v náručí
ztichne snad zlomená
šťastná v mém područí
a pak láska všemu nás naučí
kdopak to ale teď zaručí?
Tak ať už mě raději nemučí....
Dobře vím, v jakém jsem soukolí
a nemysli, že mě to nebolí...