Kapitola 49. Budeš si mě pamatovat?

Michal slyšel od kolegů, že se Ester brzy vrací do práce. Jak jí to jen vysvětlí? Stalo se toho tolik od chvíle, co se neviděli.

Připadal si jako ten největší grázl na světě. A asi i byl. Na druhou stranu, jaký další důkaz, že k sobě prostě nemůžou, ještě od života chtěl? Přece nejde opustit těhotnou manželku, nevidět zblízka vyrůstat svoje dítě. Najednou neuměl být takový sobec… Nemohl ani spočítat, kolik let se s Mirkou snažili, než to vzdali. Řekli jim přece, že děti mít spolu nemůžou. Jsou nekompatibilní. Mirka má prý „nepřátelské“ vnitřní prostředí. Jak trefné to bylo… Ale teď to přišlo. Jako znamení. Ester to pochopí, uvažoval si pro sebe skoro polohlasně, ale pochyboval. Pochopí? 

Ester si jejich první setkání po vynucené více než měsíční přestávce přehrávala v mysli mnohokrát. Mělo různé podoby a pokaždé to dopadlo jinak. V prvních týdnech v sobě měla hodně vzteku. Představovala si první pohled, který po něm mrskne. Její výraz, který řekne přibližně 15 věcí a ani jedna nebude přívětivá. „Neměl ses pro mě vracet a tahat mě do New Yorku. Bývala bych byla už v pořádku. Ale ty sis nemohl tuhle kapitolu odpustit, viď… Bylo příliš lákavé mě znova zničit, že jo?!“  To byla slova, která by mu nejspíš řekla. Ale jak se dny vršily na sebe, vztek slábl, obraz se rozšiřoval do většího a většího záběru, pomalu viděla i širší rám událostí, vracely se krásné momenty z Ameriky. Sdílené chvíle, probuzení i usínání. Blízkost. Neskutečná něha. A přišla snad i jakási úleva. S Lichou se sešla ještě několikrát, aby probrala, co dál.

Ten den ráno se probudila bez hořkosti, spustila bosé nohy na studenou zem a protáhla se. Pak se odhodlaně oblékla do kostýmu. Dneska se s ním potká. Nemohla už ale zpět do jejich zacyklené beznaděje. Jen nevěděla, jak mu to říct.   

Michal už byl v práci, pokračoval v balení, vyklízel zásuvky a poličky, rovnal staré papíry do složek a vyhazoval nepotřebné. Nemohl ani uvěřit, kolik zbytečností tu za ta léta nashromáždil. Když si udělal přestávku na kafe a narovnal ohnutá záda, uviděl ji. Právě přišla. Mluvila se šéfem, který ji po nemoci vítal zpátky. Stála ve dveřích kanceláře na druhé straně místnosti a byla tak daleko a přitom úplně blízko. Kývala hlavou, úsměv, rty, všechno bylo tak povědomé, jakoby se rozloučili před několika minutami. Podívala se jeho směrem. Na tuhle chvíli oba čekali a i kdyby uplynulo milion let, ten pohled by dopadl stejně. Smutno-nekonečně-beznadějně živoucí horká výbušná milostná směs.

Ester se udělal v krku pořádný knedlík, když ho uviděla. Oči ji pálily, ale nemohla je od něj odlepit. Všechno bylo zpátky. Nenáviděla ten pocit a milovala zároveň.

Sedla si k e-mailu a napsala: Dneska končím v půl šesté. Chci s tebou mluvit. Nutně! Jestli je velká zasedačka volná v tu dobu a bude tady klid, promluvíme si tam. OK? Odeslala. Sledovala, jak Michal sedl k počítači a četl její slova. Pokýval na dálku a rychle odpověděl: „Budu tam.“

Během dne se pak vzdáleně míjeli na chodbách, v kuchyni, u kopírky, ale nemluvili spolu. Občas si nedobrovolně vyměnili pohled, kterému nešlo zabránit. Na rozdíl od minulosti se tomu ale vyhýbali.

Kolegové postupně opouštěli kanceláře a firma se vyprazdňovala. Michal měl už všechno skoro spakováno. Podíval se na hodinky a pak směrem k ní, kývla hlavou, že je připravená. Vzal klíče od zasedačky a vyrazil.      

Odemkl, rozsvítil světlo a stáhl rolety, aby je nikdo nerušil. Ester vešla. Otočil se a ucítil známou vůni. Nerozpakoval se ani na okamžik, beze slova ji popadl a přitáhl k sobě. Ani se nepozdravili a začali se líbat. Obě jejich hlavy měly v tom okamžení vypnutou jakoukoliv racionální část. Vítězila neukojitelná odkládaná touha. Michal rychle otočil klíčem ve dveřích, Ester při tom svíral v náručí. Nebránila se. Neměla jak. Cítila jen žár..

Je to naposled, běželo Ester zatemněnou myslí, když ze sebe navzájem rvali šaty. Je to naposled, řvalo všechno v Michalovi a bylo mu jedno, že ho asi nejspíš roztrhá na kusy, až jí řekne, co jí musel říct. Ale teď ne. Později.

Ohluchli, oslepli, jen byli a nechali se unášet tou nadpozemskou a přitom nízce živočišnou silou. Nezáleželo jim na tom, že nejspíš dělají hluk, všechno jim bylo v tu chvíli jedno. Milovali se na stole i na zemi, jako dvě nenasytná neukojitelná zvířata. Něha střídala sílu, drápy se zatínaly do masa, aby se v následující vteřině proměnily v nejjemnější doteky. Tanec, zápas, extáze, splynutí a zase znovu. Rty je bolely, jak silně je k sobě přisávali. Byli zpocení, mokří, ale neúnavní. Trvalo to dlouho, nešlo přestat.

„Je to celé v háji!“ řekla, když skončili a leželi nazí na zemi. „Neumíš si ani představit jak!“ zareagoval Michal. „Už nechci ten náš „dar“!“ obrátila se k němu a byla překvapená, že jsou na stejné vlně. Michal se posadil a začal se oblékat. Naposledy se dotkla jeho nahých ramen, než zmizely pod pomačkanou košilí. Na to, co se jí chystal říct, potřeboval trochu důstojnosti. Ester na sebe rychle natáhla, co našla rozházeného po podlaze a sedla si odevzdaně na židli. „Viděla jsem, že si celý den balíš věci. Co se děje?“ zeptala se pak. „Myslím, že mě zabiješ…“ začal Michal TEN rozhovor. Vyčkávala.
„Mirka je těhotná,“ řekl s naprostou beznadějí v hlase. Čekal, že ho Ester praští, bude křičet, zkolabuje… Byl připravený na všechno. Ester se k němu obrátila, doširoka otevřela překvapené oči, chvíli lapala po dechu, ale pak vyprskla v nezadržitelný smích. „Cože je?“  Smála se čím dál víc. Michal se na ni chvíli díval, a když zjistil, že se opravdu baví, rozchechtal se taky.

„No, to snad ne…“ ohýbala se Ester smíchy. „Ty a já… to je tak úplně pitomej příběh! O tom by měl někdo napsat román. Čekala jsem hodně, ale tohle je fakt moc!“ Po tváři jí tekly slzy, a když se trochu uklidnila, dodala: „Přišla jsem se s tebou rozejít a celý den myslím na to, jak to udělat, aby se to konečně podařilo a jak to udělat šetrně. Ani nevíš, jak blbě a provinile jsem se cítila, když jsme tu prováděli všechny ty věci… A přitom jsi nám nachystal takovou pěknou "vychytávku", jak z toho ven.“

Michal se k ní naklonil: “Jsi nejlepší ženská na světě, víš to?“ Dal jí pusu. Zřejmě poslední. „Hodně jsem přemýšlel, když jsi tu nebyla. Třeba mám svým způsobem bolest rád. Je to součást mojí existence.“ Ester pokývala hlavou. Michal pokračoval: „Dal jsem výpověď. Zítra jsem tu naposledy. Protože… vidíš nás. Dělo by se to pořád. Ty a já jsme s normálním bytím si poblíž neslučitelní.“ Souhlasila. Bylo nezvykle krásné alespoň jednou se na něčem shodnout, i když to byl rozchod.

Ester se nadechla: „Dávej na sebe pozor. Slib mi to. Žila jsem vedle tebe, měnila se vedle tebe. Znám tě. Víš, někdy, když jsem se na tebe dívala, jak dřeš v práci, jak se honíš a zůstáváš přesčas, abys nemusel k Mirce domů, jak chceš úspěch a odečítáš svoji hodnotu jen z očí a pochval jiných lidí, měla jsem o tebe strach. Nabral sis toho hrozně moc, abys vyplnil to prázdno. A nevím, jestli máš ty správný cíle…“
Naklonil se k ní a položil si k ní hlavu. Pohladila ho po vlasech a připomnělo jí to krásné odpoledne v Americe na pláži. Chtěla pokračovat: „Mám nějak pocit, že jedinej správnej cíl je být, co nejvíc v rovnováze a nechat se řídit radostí. Chtěla jsem poznat lásku, nekonečnou, sžíravou a stalo se. Byla jsem milovaná. Víc, než jsem kdy doufala. Děkuju ti za to. A přeju ti štěstí a klid… Chci vědět a cítit, že i když nebudeme spolu, že jsi šel spát a probudil ses se stejně dobrou náladou bez těch výkyvů. Že tě nic nerozházelo, nic tě nevyděsilo, nezklamalo a že najdeš vnitřní klid. Na tom mi opravdu záleží.“

„Zkusím to,“ Michal ji naposledy objal. Pak otevřel dveře a chtěl odejít. Obrátil se ale ještě a řekl: „Ty a já jsme New York, pamatuj si to, prosím. Jsi moje. Navždycky! Kdykoliv zavřu oči, budu tam s tebou. A jednou si tě stejně najdu!“ Pak zmizel v chodbě.

Ester ještě chvíli seděla v místnosti a neuměla ani popsat tu směs emocí, která jí kolovala v krvi. Měla být smutná, zdevastovaná, ale tělem jí přitom probíhal divně lehký a hřejivý pocit. Zhroutit se může později.

Došla do kanceláře a něco hledala. Věděla přesně co. Snad to ještě stihne odeslat, aby si to poslechl, než mu zítra odpojí firemní mail. Byla to písnička od Sarah McLachlan s názvem: Budu si tě pamatovat. (I Will Remember You). E-mail rychle odeslala. Pozítří už tu bude sama. Už pořád teď bude sama.  Rozhlédla se po prázdné setmělé kanceláři, kde byli zapsaní do všech zdí, do každého papíru, do kapek na oknech, nadechla se a pak vyrazila k výtahu.

Sarah McLachlan I Will Remember You
Budu si tě pamatovat
Budeš si pamatovat ty mě?
Nedovol, aby tě život minul
Neplač pro vzpomínky
Vzpomínej na dobré časy, které jsme měli
Nechala jsem je proklouznout mezi prsty, když se věci zamotaly
Jak jasně jsem tě poprvé uviděla smát se ve slunci
hned jsem chtěla cítit tvé teplo, chtěla jsem být ta jediná
Budu si tě pamatovat
Budeš si pamatovat ty mě?
Nedovol, aby tvůj život jen tak prošel kolem tebe
Neplač pro vzpomínky
Jsem tak unavená, ale nemůžu usnout
Stojím na okraji něčeho až příliš hlubokého
Je až směšné, že oba cítíme tak mnoho,
ale nejsme schopni slov
Uvnitř křičíme, ale nikdo nás neslyší
Budu si tě pamatovat
Budeš si pamatovat ty mě?
Nedovol, aby tvůj život proplul jen tak kolem tebe
Neplač pro vzpomínky
Strašně se bojím tě milovat, ale ještě víc se bojím prohry
Lpím na minulosti, která mi nedovolí si vybrat
ale když byla tma, hluboká a nekonečná noc
Dal jsi mi všechno, co jsi měl, dal jsi mi světlo
Budu si tě pamatovat
Budeš si pamatovat ty mě?
Nedovol, aby tvůj život prošel kolem tebe
Neplač pro vzpomínky