„Víš, jsem tak trochu debil“ říkal, když se poznali, aby ji varoval. Pokývala hlavou a v očích se jí zaleskl smutek. „Víš….Jsem tak trochu kráva,“ řekla potom.
„Ale jen když ji ve mně probudíš.“ Díval se na ni se zájmem. „Těší mě, taktrochukrávo.“
„Prosím, nebuď debil,“ řekla pak. „Aspoň se mnou ne. Tvůj debil by mohl probudit moji vnitřní krávu, a kdyby se to skutečně stalo, nebude to hezký. Jsem opravdu strašná, strašlivácká nechutná kráva, když mě k tomu dostrkáš.“
Dohoda je dohoda, říkal si trochu debil a zamkl ho ve sklepě. Kráva udělala to samé. Pak se měli krásně. Protože kráva i debil vědí, že když chtějí, nejsou ani jedno… Naopak jsou to ti nejlepší, nejvnímavější, nejcitlivější, nejhodnější lidi, co chodili po téhle planetě. Vidí, co ostatním zůstalo ukryto. Umějí věci… že vesmír zírá s otevřenou pusou.
Všechno kolem jsou kulisy jejich nesnadného, ale nádherného příběhu. Krajina odhaluje jejich jedinečnou symfonii zapsanou v každém dechberoucím výhledu a slunečním paprsku, útržky z filmů jsou nápovědou, jak se pohnout z místa. Mají všechno a přitom nic.
A taky mají strach, strach uvěřit a největší strach cokoliv udělat. Střídavě obrovský.
Problém je, že strach oslabuje mříže ve sklepě a tak kráva velice snadno a brzy přijde na to, jak ze sklepa uniknout a chytrý debil samozřejmě v zápětí provede to samé. No… a když už jsou venku a potkají se na pódiu… Začnou tančit. Není to moc pěkná podívaná, jejich rohy se zaklesnou velice pevně. Občas se podaří je někam zahnat, ale velmi brzo jsou zase zpět v sobě.
Ona je nechutně pasivně agresivní a odporná neempatická sobecká mrcha, co si myslí, že může mít všechna srdce kolem – a žádnou bolest. A on z ní šílí, protože sakra.. má přece svoje zásady……. A když chce, taky umí být zatraceně zlej. A občas ho to i baví. Tak ať si kráva užije trochu vlastní medicíny. A naopak.
No a pak přijde poslední válka. Ale moc sranda to vlastně není. V první chvíli je to spíš strašný. Ona popíchne jeho, on vyhodí jí, ona vyhodí jeho ještě víc a on jí taky víc a ona ještě to korunuje trošku nějakou podpásovkou… A čeká, kde se to zastaví a v duchu se modlí, aby to už přešlo, než se přetrhne poslední vlákno.
A jako všechny bolavý, strašný věci.. jsou zpětně docela legrační, když je na pódiu strašná kráva a pořádnej debil. Ale legrační to není vůbec. I když…
Nejhorší na krávách a debilech je, že jsou tak zasekaní ve své ublíženosti, že nejsou schopni říct „promiň… chybíš mi… odpusť mi…“ a najít cestu zpět… – protože, co mi nějaká kráva bude něco vykládat? Raději ji zabiju… je z ní perfektní steak! Stejně jako… co si to jako debil ke mně dovoluje? Raději ho rozemelu v masokostní moučku… Protože ho přece vůbec nepotřebuju. Protože já (debil a kráva) přece nikdy nikoho doopravdy nepotřebujeme… Byli jsme přece vždycky sami se sebou a bylo nám tak „docela“ dobře.
Řešení? Žádné snadné není… Leda by to byl v podstatě príma debil a skvělá príma kráva a chtěli na tom pracovat a oba se nějak naučili ovládat a milovat i debila a krávu v nich. No, hodně štěstí oběma, děti!
