Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Povídka: Moje poslední dobrodružství

26. 02. 2017 10:11:35
„Čtyři roky, žádný telefonát a teď spolu stojíme u hotelového baru... A vypadáš hezky. Přesně jako se to zpívá v té písničce, co jsme měli tak rádi. Kde ses tu vzala?“

„Služební cesta. Co sem zaválo tebe?“ „Taky pracovně.“

„Musím se smát... protože teď myslím na Adele a text její slavné písničky „Hello“.... Uplně symbolický, že jo? Tak co, dostal ses někdy z toho malýho města, kde se nic nedělo? Popravdě doufám, že ne... Protože to byl domov tvojí duše, kde ti bylo nejlíp.“

„Tehdy jsem to posral, viď?

„No. Vlastně jo. Kolosálně. Asi my oba. Střídavě. Hrozně. Ani se mi na to nechce vzpomínat.“

„Často jsem na to myslel. Měl jsem to celý ve svejch rukou. Hodiny tikaly a věděl jsem, že bych měl něco udělat, jinak se mi rozskočí hlava.“

„Jak může něco tak dobrýho skončit tak blbě?“

„Nevím. Ale může.“

„Směřovalo to postupně do háje s malými záchytnými body. Ale jelo to tam. Mohl jsi to zastavit, ale věděla jsem, že na to nebudeš mít odvahu. A jednou ráno jsem se prostě probudila a nemohla dál. Chtěla jsem, abys zmizel z mýho života, abych nevěděla, kde jsi, co děláš, co říkáš. Jak vypadáš. A tak jsem zdrhla. Dnes si myslím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Dostali jsme se do zacyklené smyčky. Kdy jsme si vlastně jen ubližovali, i když jsme to nechtěli. Někdy to tak je.“

„Říkala jsi vždycky, že neútočíš první, ale řeknu ti, není to tak úplně pravda. Jsi v tomhle pěkná alibistka, protože ty malými nepatrnými krůčky člověka k útoku vyprovokuješ. A pak se tváříš, že jako nechápeš, jak se to stalo a hraješ šíleně ublíženou. Někdy jsem měl pocit, že jsi až zle chladnokrevná a necítíš vlastně vůbec nic, všechno už bereš jen jako hru. Jindy jsem zase měl pocit, že mě umačkáš a převálcuješ tím tvým velkým srdcem. Občas jsem si zase připadal jen jako dezert, na který jsi dostala chuť, spolkneš ho a odejdeš. A tyhle tvoje polohy se mlátily s těma mýma – a vždy v opačnou dobu, než bylo potřeba.“

„Asi je to můj způsob přežití. V podstatě myslím, že jsem původně byla křehká, absolutně dobrá a něžná a pak životem uvnitř rozmlácená na padrť, ale ty trosky dobra a světla jsou už velice dobře obalený ochranným ostnatým drátem. Pustím tě tam, k sobě dovnitř, malou škvírou a doufám, že to začneš spravovat, ale když se tam uvnitř chováš jako debil, co tam místo slíbenýho úklidu začne dělat ještě větší bordel, vykopnu tě bez lítosti, zapletu tě do toho pletiva a užiju si zaslouženou odplatu, ke který ale nikdy nemuselo dojít. Když mě do toho bodu dostaneš, neznám slitování, to je fakt. Po celý cestě ale každýho, kdo to zkouší, krok za krokem varuju. Nemůžu za to, že chlapi maj v povaze nevšímat si výstražných cedulí.“

„Víš, co jsem měl rád a zároveň nenáviděl. Tu divnou jinakost. A to není - aspoň pro teď - ta fráze, co říkáme my chlapi modelkám, co je chceme dostat do postele. Prostě neskutečně nepochopitelně neopakovatelně divná jinakost. Měl jsem rád, jak z černobílých věcí děláš barevné. Kam přijdeš vše vybarvíš a pak jsi pryč a svět je zase šedej. Překvapovalo mě, jak myslíš a vlastně i to, jak mě znáš. Naše války beze slov. Naše dokonalé nesmyslné výkyvy... A přesto, že jsme si v mnohém tak podobní, neuměli jsme se sebou navzájem pracovat. Přitom jsme byli pořád tak blízko.“

„Mrzelo mě, že ses tehdy nedokázal rozhodnout a něco pro nás udělat. Že ses nechal ovládnout strachem a svázat se tím, co se má a nemá... stupidními pravidly. A že jsi o tom nedokázal se mnou mluvit.“

„Měl jsem k tomu spoustu důvodů a to dobře víš. Teď už to teď stejně nezměníme. Jak ses vůbec měla, potom?“

„Prostě jsem šla dál. Sebrala kusy sebe z koberce, oprášila se a... však to znáš, když padám, tak hned vstávám... Každej konec je smutnej, ale takhle to nešlo dál. Oba jsme se tím celým už jen týrali. A ty?“

„Dost jsem tehdy pil. Pral se s tím. Trochu pocit viny mixovanej s pocitem vysvobození. Změnil jsem práci. Našel si holku, nakonec jsem si jí i vzal a snažil se nevzpomenout si na tebe pokaždý, když jsem míjel naše místa. Rozchody jsou prostě divný, zvláště u vztahů, který skončily, ještě než pořádně začaly. Co ty, jsi ještě vdaná?“

„Ne, nakonec jsem od něj odešla a žila pak s jedním IT specialistou. Věřil bys tomu? Člověk by od sebe čekal nějakou romantičtější divočejší profesi. Ale bylo to tak.“

„A jsi šťastná?“

„Na tohle nerada odpovídám. Asi jsem.. Byla jsem. Do dnešního večera určitě. Teď tady stojím a myslím na tu písničku.“

„Renegades (Odpadlíci). Taky mě znovu napadla... Jaký by to bývalo bylo, kdybychom tehdy fakt zdrhli. Sebrali se, nechali všechno za sebou a začli jinde, spolu. Někde daleko, kde nás nikdo nezná. Pronajali si domek na pláži. Já bych učil lidi jezdit na surfu a lovil ryby. Ty bys psala a večer mi to četla. Zbytek času bychom se milovali, běhali, koukali na moře, váleli se v písku, vařili a jedli. Nic by nám nechybělo.“

„Hezká pohádka. Jako ve filmech, co se nám líbily. Měli jsme to možná udělat. Ale kdo ví... Třeba bychom si za pár dní lezli na nervy a litovali.“

„Třeba... A třeba ne. To už nezjistíme.“

„Jsem rád, že se máš dobře.“

„Dáme si ještě jeden drink?“

„Klidně...“

„Možná ještě jeden?“

„Měla bych už jít...“

„Nechoď ještě“

„Nechci jít.“

„A nechtěla bys přece jen být moje poslední dobrodružství? Tedy jestli máš s sebou pas...“

Autor: Tereza Boehmová | neděle 26.2.2017 10:11 | karma článku: 18.91 | přečteno: 953x

Další články blogera

Tereza Boehmová

Nové články na boehmova.blog.sme.sk

Toto je soukromý článek, kam si budu postupně přidávat odkazy na texty, které zveřejním na blogu sme.sk. Je určen těm čtenářům, kteří rádi četli moje texty - aby je nemuseli hledat. Stačí prokliknout.

23.5.2017 v 11:29 | Karma článku: 6.61 | Přečteno: 275 | Diskuse

Tereza Boehmová

Můj blog najdete nyní "v exilu" na sme.sk

Jak už víte, odešla jsem z pozice administrátorky blogu iDNES.cz na protest proti zneužívání médií vlastněných šéfem ANO Andrejem Babišem pro vlastní politické potřeby.

14.5.2017 v 17:38 | Karma článku: 14.33 | Přečteno: 535 | Diskuse

Tereza Boehmová

Po 10 letech odcházím z pozice administrátorky blogu iDNES.cz

Sraz blogerů iDNES.cz se myslím moc povedl. Bylo to pro mě velmi smutné loučení, protože jsem tu práci měla ráda, poznala díky ní spoustu skvělých pracovních kolegů, blogerů a blogerek, kterých si vážím a hodně jsem to obrečela.

5.5.2017 v 22:39 | Karma článku: 33.05 | Přečteno: 2115 | Diskuse

Tereza Boehmová

Zápis 2017: Nákupy spádových adres, omezování pravomocí ředitelů, losování, nervy a chaos

Jak to dopadne, když se ministryně školství Valachová (ČSSD) pustí spolu s ombudsmankou do nastolování pochybné rovnosti na základě „spádovosti“ a začne systematicky likvidovat výběrové školy?

19.4.2017 v 11:06 | Karma článku: 40.56 | Přečteno: 4924 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Alena Damijo

Kniha z blogů – o Anglii hezky česky

Vždycky jsem ráda psala. Nejdřív slohy, pak dopisy, s rozvojem e-doby také e-maily a nakonec blogy tady na idnes.cz. Nejvíc mě psaní chytlo, když jsem přijela sem do Londýna, a začala se e-šířit o tom, jak se tady žije,

26.6.2017 v 13:00 | Karma článku: 6.40 | Přečteno: 162 | Diskuse

Kateřina Lužná

Chovejte se k těhotným hezky, jinak bude zle! Jim.

Krátký monolog volně zpracovaný podle vyprávění mé kolegyně, která v autobuse narazila na obzvláště vypečený exemplář nevychovaného exota. Nepustíš (sednout)? Zaplatíš.

25.6.2017 v 10:17 | Karma článku: 37.39 | Přečteno: 1683 | Diskuse

Barbora Pangrácová

Když Brok a já cvičíme jógu

Příběhy ze života s bláznivým štěnětem Brokem, který nikdy nespí a jeho životním zájmem je udělat co největší lumpárnu. Ty příběhy, které zná asi každý klasický pejskař.

23.6.2017 v 11:36 | Karma článku: 9.16 | Přečteno: 265 | Diskuse

Iva Votočková

Z deníku Bridget Jonesové: Sluníčko svítí, vzduch krásně voní a bagry štěbetají

Objevil se u nás nový živočišný druh. Je větší než slon a štěbetá jako hejno ptáků. Obývá vyschlé rybníky a s největší pravděpodobností se živí romantickými dušemi. Tedy tu moji málem sežral. ;-)

23.6.2017 v 10:57 | Karma článku: 10.18 | Přečteno: 267 | Diskuse

Alice Kopřivová

Je stále děsný horko.....

a moje mamka je chalupě sama, telefon už má tři dny nedostupný. Je jí přes sedmdesát. Ne, nemám o ni strach. Při její vitalitě? Jenže co kdyby...

22.6.2017 v 19:01 | Karma článku: 20.01 | Přečteno: 762 | Diskuse
VIP
Počet článků 390 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4468

Aktuálně spolupracuji s časopisem Reflex. Ráda píšu fejetony, pohádky a básničky. Vyšly mi zatím dvě knížky Matka z cukru a oceli a pohádky Zajíček Zlobílek.  Vystudovala jsem žurnalistiku, žila chvilku v USA, v Praze jsem pak pracovala například v rubrice názory MF DNES jako editorka.
Píšu články a fejetony do různých časopisů a zabývám se firemním PR.

Aktuálně spolupracuji s časopisem Reflex.

Na svět se dívám optikou liberální feministky. Mám velmi ráda milé a chytré muže, kteří si nemyslí, že žena je jen služka a ozdoba, ale životní partnerka a u ženy ocení inteligenci a vtip.

Od roku 2007 do května 2017 jsem pracovala pro iDNES.cz - jako administrátorka tohoto blogu, pozici adminky jsem opustila na protest proti zásahům majitele Andreje Babiše do obsahu novin. Cítím, že nemohu být po těchto událostech součástí značky iDNES a MF DNES..
Odcházím sem: https://boehmova.blog.sme.sk/

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.