Uspávací a jídelní rituály

„No, my teda třikrát obtančíme dům s dítětem v náručí, pak ho hodinu houpeme v kolébce, nosíme, zpíváme ukolébavku a pak ho lechtáme na čele, hladíme po jednom přesném místě na noze a náš miláček pak hnedka usne. V podstatě o nic nejde…,“ vypráví jeden z rodičů. Další zase popisuje, jaké všechny naprogramované úkony typu lžička – vrtulník, skákání na jedné noze v masce kočičky, či zazpívaná oblíbená pohádka – jsou potřeba k tomu, aby potomek vzal vůbec sousto do úst.

Ja rozhoduju, kdy se bude spatclothing.cafepress.com

Jde o lidi, kteří – ač neradi – uvízli v pasti hry zvané uspávací a jídelní rituály. Vsadím se, že jste o nich také slyšeli a možná nechápavě povytahujete obočí. Tsss... Tak tohle já nikdy dělat nebudu! Takhle si nechat ruinovat nervy!

Kdo je vítěz?

A to jsem si říkala i já. Moje dítě bude přece hned od začátku spát samo v postýlce, aby vědělo, kde je jeho místo. Nebudeme ho hýčkat naprostým tichem. Žádné zvláštní rozmazlování. A rozhodně bude usínat samo.  Bez řečí – vyčistit zuby a spát! S jídlem zrovna tak – nic mu nebudu nutit. Ať si nejí, když nechce…

Jenže, ono je to složitější a cpaní jídla do dětí i uspávající šílenosti, mají své důvody. Aby dítě v noci i přes den dobře spalo - což je, myslím, cílem většiny rodičů - musí si naplnit břicho nějakým obsahem, který hned tak nespálí, jinak se totiž budí hlady moc brzy. Ideální jsou různé zaplácávající kaše. Každý večer rovněž nemáte čas a náladu přetahovat se hodiny s řvoucím miminem, které ne a ne usnout o samotě.  Jsou dny, kdy zkrátka vítězí dítě a vaše touha po tichu a klidu nad předsevzetími.

Kaše na bambusové tyči, matka na skříni

Je však jasné, že vše musí mít jisté hranice a že si jako rodiče nemůžeme nechat líbit všechno. Nerada bych dopadla jako v případě tvrdohlavce z knihy Malý tyran, který odmítal jíst a přijal potravu jen za specifických podmínek, jež se časem zcela pod taktovkou dítěte vyvinuly do tohoto stavu: „Jeden soused, který to všechno pozoroval dalekohledem, viděl tedy toto: Venku ve výšce prvního patra stojí štafle, z nichž otec v klobouku a s deštníkem podává oknem dítěti kaši lžící připevněnou k bambusové tyči. Matka leží v noční košili na skříni a dívka stojí před mříží, která je zabudována do dveřního rámu. Obě přihlížejí, jak dítě jí, a dívka po každém spolknutém soustu dodatečně zachrastí chrastítkem. Jen tehdy, když jsou tyto podmínky splněny, dítě jí.“  

Jistě, je spousta rodičů, kterým se výchova povede, vytrvají, neustoupí a pak mají klid dlouhodobě. My to ale zkrátka pokazili. I když jsme měli ty nejlepší úmysly.

Stavy strachu a bolesti

Naše dítě bylo hned od začátku jiné. S jídlem celkem problémy nebyly, ale to uspávání… Trpělo od narození úzkostí ze samoty a prázdných místností, a když jsem se vzdálila jen do vedlejšího pokoje, dostalo záchvat pláče, který nekončil ještě dlouho po mém návratu. Mohla za to z velké části i kolika, kterou bylo potřeba léčit především houpáním, chováním a zahříváním břicha. Byly to nekonečné hodiny pláče, které nás po několika dnech zavedly do slepé uličky, a upřímně - bychom udělali naprosto cokoliv, aby to přešlo. Ten tam byly představy o spaní o samotě. My měli daleko nižší laťku – jen ať chvilku spí – jakkoliv, kdekoliv! Nechat uřvat někoho, kdo má bolesti prostě nelze. 

Časem jsme se vyhrabali z nošení a natřásání a skončili „jen“ u držení za ruku při uspávání skrz šprycle její vlastní postýlky. To Annu uklidňovalo. Samozřejmě jsme věděli, že si tím zaděláváme na dlouhodobý problém, protože dítě si zvyklo. Bolesti dávno nemá, ale bez držení za ruku usíná jen velmi těžko a mnohem pomaleji. Tu a tam se nás zmocnilo zoufalství, protože nechat si každý večer lámat ruku a oždibovat prsty není nic příjemného, a rozhodli jsme se, že s tím skoncujeme. Čekal nás zoufalý pláč, který neustával. Naše dítě mělo neuvěřitelnou výdrž. Spíš by se zalklo pláčem, než by usnulo samo. Známí nám radili, že to musíme překonat a nedat se. Ale nikdy se to nepovedlo. Já to do rána nevydržela. Nešlo to. Lítost a touha konečně v tichu spát byla nakonec silnější.

Jsem jediná, kdo selhal?

Dlouho jsem si myslela, že jsem snad jediná, kdo takhle selhal a musí potupně na dovolené prosit o specifický typ postýlky, aby jím šlo prostrčit ruku… Ale nedávno jsem se na toto téma bavila s několika dalšími rodiči a zjistila jsem, že ve srovnání s tím, co musejí dělat při uspávání oni, jsme na tom vlastně ještě dobře. Stejně jako my, i oni se snažili těchto rituálů zbavit, ale většinou se uplakané dítě vyčerpáním ještě pozvracelo nebo počůralo, takže stejně musel někdo vstát a přijít do dětského pokoje dát věci do pořádku. A na to já zkrátka nemám výdrž.

Každé dítě je jiné a snad více než kdy jindy tu platí přísloví: Sytý hladovému nevěří. Čili rodiče, kteří měli to štěstí a jejich děti šly „předělat“ na jedlíky a samospavce, nikdy nepochopí ty, kterým, ačkoliv vyzkoušeli většinu dobrých rad, nakonec nezbylo nic jiného, než slevit ze svých nároků a počkat, než bude dítě větší a bude se s ním dát rozumně domluvit. Už se na to těším, přece rodiče neuspávají své děti až do doby, než se odstěhují… Nebo ano? Snad nebudu první

Celý článek o dítěti, co jedlo jen když matka ležela na skříni a otec vylezl na štafle, najdete například zde

Psáno pro Svět potravin