A dost!

tohle se mnou dělá to počasí.... jedna trochu depresivní, ale bojovná

do deky střepů pevně zamotáni

růže, kterým bledé trny lámou

zima bouří, hází tupé meče

laciného smíchu omšelého potapěče

copak nevíš, že štěstí bývá na dosah

a když ho vážně chceš, tak ho prostě máš

jen nebát se a hodit písek na hromadu zpátky

a z reality klidně utéct do pohádky

ta jediná je vlastně skutečná

na téhle cestě spousta zastavení

hromady hnoje, bahna, odpadků

dlouho jsem klidná, ale mám toho už dost

cožpak je možné pořád pošlapávat, dusit

ty, co navždy osud pojí, a létali si pro radost?

za dobré věci vždycky stálo zato zemřít

a má-li to tak být, tak ať

odpornou rez většinou z meče stačí setřít

drolí se sama,

a zločiny její

zná nejen tahle smutná stať