Kotva na krku

seděla s krvácejícíma ušima

zírala dopředu na bílou zeď

dostala zpátky něco lepkavě tělesného,

co myslela, že už nikdy nebude potřebovat

nemělo to žádný užitek

a ani o to nestála

měla to v minulosti tolikrát, že ji to nebavilo

tak snadno a všude

stačilo se předklonit

stačilo se usmát

stačilo natáhnout ruku

uměla to a bylo to příliš snadné

stále dobré, ale k ničemu

byla přece už jiná

změněná, čistá

měla se scházet jen s tím, kdo stavěl tajemné hrady,

ale tolik se bál, že přiznáním slabosti pro ni, by ztratil sebe

vždycky jen předstíral, a když přišla ta skutečná, cloumavá

neuměl se vymanit z her, odvážit se opravdu oddat

obavy ze slabosti a selhání

strach z vlastních zásadních nedokonalostí,

které by někdo na něm mohl milovat

ale to by přece byla úplná děsivá hrůza!

teď zazděn do vlastní kobky,

vzlykal a myslel, že to neslyší

že oči neprozradí nic z toho utrpení

byla tam s ním, jako vždycky předtím

jen čím dál bezradnější

s menší a menší chutí jít dál

a hluchá

zkoušel jí tetovat ruce a záda nachově rudou

pálil jí nehty, škrábal záda

psal nadávky na všechny sloupy

svazoval nohy,

aby pak sám sobě sušil slzy, ošetřoval rány

zametal střepy a obíhal nešťastně jejich provazový dům,

kde nikdo bohužel nikdy vlastně nebydlel

láska… láska je vidět

láska… láska trvá

u zvířat, lidí i u absolutních šílenců

láska… kráčí hrdě, dokud nevypustí poslední dech

v té baňce už ale nezbylo moc

hvězda poblikávala slaběji a slaběji

jako skomírající žárovka

a jí pozvolna přestávaly krvácet uši

zvonky nového začátku někde jinde lehce zazvonily v dálce

byla jen družkou pro kus jeho temné cesty?

měla mu pomoct, ale nechat ho jít bažinou mezi oživlými ropuchami?

asi přece jen není nekonečno pokusů…

tak proč pořád občas na krku cítila ten provaz s kotvou vedoucí na dno?

To pouto volalo, zůstaň! Stůj přímo tady. Jinak zemře...zemřete spolu.

Ale zároveň nesměla ani o krok blíž?