Rozhovor s fitness trenérkou: Jak se vymanit z "pažravosti"

Nezkrotný živel, osobní trenérka Veronika Mašková. V sobotu se chystá běžet další závod Spartan Race. V jejím životě již třetí. Celý rok vstává v pět ráno a už v šest mívá první tréninky s klienty v posilovně. Domů odchází často až po deváté večer. A "odchází" není to pravé slovo, protože většinou cestu domů (cca 3,5 km) běží, aby náhodou nezlenivěla…

FOTO: RADEK MIKULÁŠ, Dreampohoto.cz

Pracuje i v neděli, kdy se většina národa láduje lívanci nebo smaženými vajíčky k snídani. Když má volno – pokud si nějaké vůbec během roku udělí - leze po horách, jezdí na kolečkových bruslích, střílí, prostě cokoliv zajímavého se naskytne. Jí zdravě, pravidelně a – až na výjimky – vzorně. Často mě (s dokonalou znalostí výživových hodnot) nevěřícně sleduje, jaké šílenosti, si nesu k ústům. Naštěstí je tolerantní, baví se potají… Necpe mi svoje pravidla, čeká, až se zeptám.

Veronika Mašková je zkrátka fascinující člověk, dříč, inspirace a moje vzácná přítelkyně. Že porodila 2 děti na jejím těle téměř nepoznáte. Jak to dělá?

Co jsem o tobě napsala, zní jako z příručky pro fitness vzorňáky, udělej mi radost, řekni, že ne všechno na tobě je tak perfektní

Jasně, že ne, nikdo, ani já v životě nemá nic zadarmo. Štíhlost bez práce bohužel nemám v genech. Od mala jsem byla „pažravá“ – rozuměj - s velmi pozitivním vztahem k jídlu. Maminka vždycky vypráví, že ani mateřské mléko mi nestačilo a musela jsem velmi brzo přejít na kašičky, jinak jsem hladovým řevem budila celý dům. Moje fotky z batolecího věku by klidně mohly sloužit jako reklama na Michelin.

Jaktože z tebe není koule?

S těmito předpoklady jsem se sebou v průběhu dospívání musela velmi tvrdě bojovat, přehodnotit kompletně návyky. Nebylo to snadné, protože jsem doté doby žila stylem „všechno dojez a nic nenech!“ U nás doma se zkrátka jedlo do sytosti a to se mění těžko.

Proč ses rozhodla, že to chceš změnit, tedy samozřejmě kromě toho, žes – předpokládám – chtěla dobře vypadat?

Hlavní roli pro mě určitě hrály zdravotní aspekty a snaha o jakousi úroveň fyzické zdatnosti. Vždycky jsem hodně sportovala. Dělala jsem různé věci, třeba i judo, fotbal, házenou a chtěla jsem být fit. Ale co mi vadilo nejvíc, byla ta závislost na jídle, a co se mnou jídlo dělalo. Strava mě natolik ovlivňovala, že se stala doslova mojí drogou. Jedla jsem nevyváženě a tělo strádalo – byla jsem nepříjemná, měla výkyvy nálad, střídala jsem obžerství s hladovkami, zkoušela jsem různá omezování, které jsem pak později zase vyrovnávala přejídáním. Chuťové buňky se mi plašily a dožadovaly se různých nezdravých věcí, čokolády. Byla jsem jako otrok, to, jak mě jídlo řídilo, mě štvalo.

Co jsi přesně udělala, aby ses toho zbavila?

Začala jsem jíst pravidelně a zjistila jsem, co moje tělo opravdu potřebuje, aby správně fungovalo. Už vím, které potraviny kdy si dát, abych měla tělo vyladěné, jak potřebuju ke sportu i k udržení postavy. Je to samozřejmě celá „věda“, která patří do mého trenérského „know-how“.

Nikdy žádné prohřešky? To mi neříkej… Přece nejde ten stravovací a cvičební režim dodržovat věčně

Ale určitě, ale už to nemusím řešit. Vím, co si můžu dovolit, bez výčitek. Třeba moji rodiče nežijí tak, jako já. Takže, když za nimi přijedu na návštěvu, klidně si s nimi dám knedlo, vepřo, zelo nebo ovocné knedlíky a to bez výčitek, protože už mě to nerozhodí.

Nemáš pak problém se těchto „lahůdek“ zase vzdát?

Absolutně ne. Protože už jsem se zbavila závislosti na jídle. Spousta žen, které si hlídají váhu a mají třeba daný jídelníček, ale mentálně se od té „závislosti“  ještě neosvobodily, když jídelníček jednou poruší, tak je porušení režimu natolik rozhodí, že pak jedí všechno nepřetržitě, od rána až do večera. To se pak může táhnout i několik dní. Výsledkem je, že se cítí bídně, provinile, neatraktivně, někdo třeba i staře, prostě v psychické nepohodě. To už naštěstí nemám a snažím se to naučit i své klienty. Protože tohle není o věčném počítání si kalorií. 

Počítání kalorií je tedy více méně k ničemu?

To zase ne, jsou klienti, pro které je to vhodná metoda. Například závodník, který ke mně přijde s cílem se vejít do určité váhové kategorie nějakého sportu - nebo lidé se zdravotními problémy například diabetem. Ale obecně je můj přístup spíše o dobrém výběru, o gurmánství, aby lidé věděli na co sáhnout v jakoukoliv denní dobu, aby je to nijak neovlivnilo. A tohle se naučit je velká životní výhra. 

Včera jsi mě sledovala, jak jsem si odpoledne dala jogurt s musli a hodinu poté jsem dostala chuť na něco dalšího a snědla jsem suchou housku přikrytou kvalitní šunkou - v dobré víře, že dělám vše celkem správně. Tvůj pohled mi ale napověděl, že ne. Co na tom bylo špatně?

Aha, ty sis toho všimla? Já myslela, že to nebylo poznat. To víš, profesionální deformace… Je to pravda, lepší by bývalo bylo vynechat to musli v jogurtu, protože musli rovná se energie, kterou člověk, který pracuje na snížení nebo udržení váhy, už odpoledne nevyužije. Poradila bych ti, abys snědla v jeden okamžik bílý jogurt a housku se šunkou a pak si dala 2,5-3 hodiny pauzu. Protože, aby metabolismus fungoval, jak má, je potřeba jíst pravidelně, s přestávkami, ale nikoliv nepřetržitě.

A co čokoláda, tu nemůžu nikdy?

Je určitě lepší dát si čokoládu na začátku dne. Ale občas je klidně možné sníst ji kdykoliv. Nejdůležitější je zjistit (a tím si každý musí projít a poznat to na sobě sám), v jakém mentálním stavu se nachází. Jsou dny, kdy si člověk velice užije tabulku čokolády a stačí mu to, protože chuťové buňky nejsou tak nabuzené, ale jsou dny, kdy jedna tabulka rozjede řetězec přejídání. Je lepší se na sladkosti dívat jako na odměnu, než na zakázanou věc. Protože všechno zakázané – jak známo - člověka láká a čím víc hřešíš, tím více to tělo vyžaduje.

Takže přes den hlavně pauzy mezi jídly a pravidelnost ve stravě?

Ano, dodržuj pravidelnost a musíš lépe zjistit, co si v kterou denní dobu můžeš dovolit.

A co v noci?

To ti naordinuji jiné hrátky.... a dobrou vodu bez bublinek… Jídlo ale žádné.

Když za tebou přijde člověk, že chce zhubnout, přibrat nebo udržovat váhu, co mu poradíš?

Dietní režim vždycky přizpůsobuji konkrétnímu člověku. Za léta, co svou práci dělám, jsem se naučila být i trochu psycholog, což je hodně důležité. Už jsem schopná odhadnout,  jestli je klient schopen dodržet přísnější jídelníček nebo se na něj musí pozvolna.  Samozřejmě záleží i na tom, jakého cíle chce člověk dosáhnout.  Někomu stačí říct, co má a nemá vynechat (podle zápisů stravy, které mi předloží) a někdo musí mít vše přesně rozepsáno, protože ho jasně daná pravidla motivují a potřebuje mantinely.

Univerzální návod tedy neexistuje?

V žádném případě. Jsou lidé, které by dieta odradila a vyděsila a psychicky by to nezvládli, protože jsou na jídle závislí a je to jejich hlavní potěcha. Znám to od sebe, jak jsem to na začátku měla.

Teď v sobotu se chystáš na Spartan Race. Myslím, že běžný čtenář vůbec netuší, co to je a když už ano, vůbec nebude chápat, proč by to někdo dělal? Můžeš ve dvou větách říct, o co jde a proč ses rozhodla do toho jít?

Spartan Race je extrémní překážkový závod. Může si jej vyzkoušet každý, protože jeho dokončení není  limitovano časem jako třeba jiné závody. Je to zážitek, který prověří nejen fyzickou připravenost, ale i psychiku. Dostat se do cíle, i kdyby závodník neběžel a jen šel, je velký zážitek. Tenhle poslední Spartan Race Beast, který se běží teď v sobotu na Klínovci – není už primárně určen pro širokou veřejnost, protože jeho zdolání je obtížnější, čili se na něj hlásí méně lidí a jeho dokončení je náročnější. Je to běh minimálně 20 km plus nejméně 26 překážek.

Kladení překážek, běh, plazení bahnem pod ostnatým drátem… Co ti to přináší?

Odreaguji se u toho. Totálně si vyčistím hlavu. Baví mě spousta druhů pohybových aktivit. Lezení, šplh, jízda na koni, střelba, běh a tak dále a tenhle závod mi dává možnost zkombinovat sport s výzvou a snahou překonat vlastní limity. A nevím, jak je to možné, ale s přibývajícím věkem mě každá výzva, která je těžká, jednoduše láká.

Vím, že sportuješ neustále, ale tohle je trochu extrémní zátěž. Máš natrénováno?

Jsem na sebe opravdu zvědavá, protože 30 km sice uběhnu, ale natrénováno nemám. Chystala jsem se na dovolenou, ze které nakonec sešlo, takže jsem se rozhodla Spartan Race běžet až na poslední chvíli. Bude to divočina, ale už teď vím, že si sáhnu na dno svých možností, což je vlastně to, co po nás pořadatelé chtějí… Koncem srpna se navíc chystám lézt v oblasti Chamonix ve Švýcarsku, takže Spartan Race mi poslouží jako test kondice.

Děkuji za rozhovor, a určitě tě v blízké budoucnosti zase zneužiju pro nějaké další cenné rady! A teď si jdu dát něco k jídlu… :-)