Kapitola 11. Růže

Kdyby nevěděl, že s ním právě teď nechce vůbec mluvit, rád by s ní probral pár věcí. Když miluješ, zvedni se a udělej s tím něco! Nic není důležitějšího než láska, souznění, šíleně nádherný barevný svět, hudba...    

Nezůstávej někde, kde necítíš štěstí, jen pro pocit bezpečí a klidu a protože jsi podepsal nějaký papír. To bylo její krédo. Copak neznala výčitky? Nebála se? Netušila, že jí všichni budou soudit a pohrdat jí, kdyby všechno rozbila? A jím také? Na to neměl.

Byla střelec, ne znamením, ale povahou. Jeden z těch lidí, kteří se za vás postaví, pokud myslí, že je to správné, i když jste na celém světě úplně sami. Jak ji vidí ostatní, ji nezajímalo, nikdy nemuselo. A byla jednou z těch, které vás ve jménu pravdy srazí k zemi, když děláte něco blbě a myslí to s vámi zase dobře, až tak, že je v tu chvíli nenávidíte, pro to nechutné „správňáctví“.

Ještě nepotkal někoho, kdo by v něm uměl vzbudit tak silnou pozitivní emoci i nenávist v jedné vteřině. Vzpomněl si na text True Love „Pravá láska“ od Pink.

„Někdy prostě nesnáším každý pitomý slovo, co vypouštíš z pusy
někdy bych ti nejraději jednu plesknul přes celej tvůj obličej
neexistuje nikdo, kdo by se ti podobal
mačkáš všechny moje citlivý knoflíky, neskutečně mě vytáčíš
ale vím, že bez tebe stojí život za houby
ve stejné chvíli tě chci obejmout a zároveň
omotat ruce a pevně stisknout ten tvůj krk
seš něco příšenýho, ale miluju tě
šílím z tebe, až se musím ptát
Proč tu zůstávám? Ale kam bych měl jít?
Jsi jediná láska, co jsem kdy poznal
ale nesnáším tě, fakt tě
nesnáším tak moc, že to musí být

pravá láska, pravá láska
musí to být skutečná láska
nic mi nedokáže zlomit srdce tak jako ty
prává láska, pravá láska
musí to být skutečná láska
nikdo mi nedokáže zlomit srdce tak jako ty
alespoň jednou zkus zapojit svůj malej mozeček
a přemýšlej, že mám taky nějaký city
aspoň jednou nebuď takovej magor
a teď opakuj po mně... r-o-m-a-n-t-i-k-a
no tak
řeknu to krapet pomaleji... ''romantika''
zvládneš to, miláčku
ve stejné chvíli tě chci obejmout a zároveň
omotat ruce kolem krku a pevně stisknout

seš příšerná, ale miluju tě
jsem z tebe tak na nervy až se sebe ptám
proč zůstávám? Ale kam bych měl jít?
jsi jediná láska co jsem kdy poznal
ale nesnáším tě,
nesnáším tak moc, že to musí být…
skutečná láska, skutečná láska
musí to být skutečná láska
nic mi nedokáže zlomit srdce tak jako
skutečná láska, skutečná láska
musí to být skutečná láska
nikdo mi nedokáže zlomit srdce tak jako ty
proč mě pořád tak štveš
proč pořád opakuješ ty svoje kecy
někdy se divím proč spolu vlastně jsme
ale bez tebe nejsem nikdy kompletní
musí to být skutečná láska, skutečná láska
musí to být skutečná láska
nic mi nedokáže zlomit srdce tak jako...
skutečná láska, skutečná láska
musí to být skutečná láska
nikdo mi nedokáže zlomit srdce tak jako ty
nikdo mi nedokáže zlomit srdce tak jako ty
nikdo mi nedokáže zlomit srdce tak jako ty

Ten text měli rádi oba a stříleli jím po sobě v minulosti navzájem, kdykoliv se hodil.

Ester se to řekne, myslel si Michal. Měla snadnou cestu, zázemí, velkou rodinu, peníze, vzdělání, na co si vzpomněla. Bylo by lehké bourat, protože měla co. Těžko mohla pochopit, že Michal si všechno, co má, musel vybojovat a vybudovat sám a celé to stojí na velmi vachrlatých doslova tyčinkových základech.

Svůj svět jsem si, milá Ester, postavil cihlu po cihle, včetně manželství. Mám v práci už nějakou pozici. Nemůžu se nechat ovládat jen emocemi… i když to tak krásně zní, když to vyslovíš nahlas.

Kéž by ho v tomhle mohla líp pochopit...

Když se před čtyřmi roky znovu objevila a začali spolu občas pracovat, bylo to jako by po létě přišlo znovu jaro. Procházel těžkým obdobím, nemoc prázdna se rozlézala každou žilkou a ona se klidně zjeví a vpluje si zpátky do jeho života s úsměvem, co rozsvítí a ohřeje každou šedou zasedací místnost.

Nebylo mu dobře. Tedy pokaždé, když byl bez ní. Ale nevěděl, co od ní vlastně chtít. Vyspat se s ní a mít to za sebou? Tehdy byla šance. A možná to měli udělat. Ale Ester se v tu dobu tvářila jako počestná zadaná světice, která o tohle nemá zájem. Přesto, že si později mnohokrát vyčítal, že na to nešel víc od lesa a nechal čas plynout a plynout, až se mezi nimi věci staly tak komplikované, že jednoduchý „sex a jít dál“ nepřipadal v úvahu…

Potřebovali se jinak. A potřebovali to nezkazit moc brzy. Což by zřejmě počáteční „jednonocka“ rozbila, nikdy by nepostoupili do vyšších pater, ale možná by bývala rychle vyřešila a nedopustila jejich trápení.

Když se Ester později, když už k tomu konečně došlo, ptal, proč s ním nešla do postele hned a hrála tu dlouhou pomatenou hru na osudové odříkání, když navíc dobře věděl, že sex měla ráda a pěknou řádku chlapů si ve svém divokém období dala jen tak pro radost, řekla mu, že s ním to takhle nechtěla. Nechtěla ho zařadit na starý zaprášený seznam něčeho živočišného, co už v sobě pohřbila a co by zabilo pár chvil a zůstalo jen další čárkou v notýsku.

„Nebyl jsi toho v tu dobu ještě hoden,“ řekla na vysvětlenou… „bylo toho moc, co ses měl ještě naučit, jakou osobností ses měl stát, aby stálo zato se s tebou milovat…“ dodala.

Ester… V něčem jsi vážně jako dítě…Ty máš možná svůj Most přes navždy. Ráda bys mi otevírala oči, měnila můj svět, bourala hradbičky. Stavěla tajné chodby, komplikované mosty a užívala si tu svojí roli dokonalé a nadřazené učitelky, která všechno ví a všechno zná a mě si vylepšuje, jak se jí to hodí. A je asi pravda, že jsem předtím moc o skutečné lásce nevěděl. A rozhodně jsem se nikdy ve snech nepokoušel létat a setkávat se s druhou osobou.

Ale já, má drahá, mám přece jako hlavní jinou knihu… a v té ti strašně ublížím, ty jdeš po mém boku i přesto dál, hraješ mi na housle, necháš se zostudit, jen tak, protože víš, že to musíš vydržet, i když na to nemám právo, odháním tě a ty velmi dlouho zůstáváš a trpíš mi to, protože musíš. V rámci mojí výuky a poznání.

 A když na to přijdu, přijmu tě, pomilujeme se nádherně a já tě žádám o odpuštění… ty mi sice částečně odpustíš, ale nakonec stejně utíkáš, protože chceš mnohem víc… Já v tu chvíli sice vím, že bez tebe žít nedokážu, ale na druhé straně chci zůstat tam, v bezpečí, vedle toho, kam jsem se umístil a slíbil si, že tohle bude můj přístav, tady – v jednoduchosti -  najdu klid, zakotvím a vydržím.

Jenže… uvnitř umírám, když mě opouštítš… a tak za tebou zase běžím a řeknu, že tě miluju, ale jinak, jako řeku… a ty pak dostaneš tu symbolickou růži a já tě nechám - ač velmi nerad - jít.  Pokračuju ve svém životě, bez tebe a tím ti ho snad (v mých představách) zachráním. Protože, kdo by chtěl někoho tak citově nevyrovnaného, rozdvojeného a z části mrtvého jako jsem já?

Hrozné ale je, Ester, žes řekla, že v té mojí oblíbené knize sice opravdu jsi, ale hraješ jinou roli, než jsem ti přisoudil. A já pořád nevím, jakou přesně jsi měla na mysli… 

Kdyby ten román měl pokračování, co by se stalo? Jediné, co vím je, že růže je nádherná a nebezpečná krvelačná kytka, čímž nás dva dobře definuje. Umí být vrstevnatá, plná i prázdná, barevná, něžná, divoká i nevinná a ze zavřeného poupěte se může vyklubat cokoliv. A trny… má přesně jako my dva. Nic nikomu nikdy nedá zadarmo.

Michal vzal telefon a vyťukal esemesku: „Ester… strašně mi chybíš… nemůžeme se vidět?“ Chvíli se na text díval a pak ho smazal, odpověď totiž znal...

Předchozí kapitoly od první po poslední vždy dole:

Kapitola 1 Čarodějův cylindr

Kapitola 2 Příběh Valentýnský

Kapitola 3 Tak na tři se rozdělíme...

Kapitola 4 Hladová myš na cestě do ráje sýrů

Kapitola 5 Dřív zamrzne peklo... než tě nechám jít

Kapitola 6 Moje oblíbená chyba

Kapitola 7 Pravidla pro příštích 21 dní

Kapitola 8 Nerovný soupeř

Kapitola 9 Špatný až na kost

Kapitola 10 Nikdy mě neopouštěj, ani když ti řeknu...