Kapitola 23. Nejvíc bolí, když už to nebolí

16. července 2015

Po stropě se honily stíny projíždějících aut. Ester ležela v posteli, dívala se na odlesky a vybavila se jí část „jejich“ písničky od Snow Patrol.

A když si tady lehnu…
Když si tu jen lehnu
Lehla by sis ke mně a prostě zapomněla na svět?

Nevím přesně,
jak vyjádřit
co cítím
Ta tři slova
znějí příliš často
a nejsou dostatečná

Zapomeň, co nám říkali,
než budeme moc staří,
ukaž mi zahradu, která překypuje životem

pojď, budeme jen ztrácet čas
honěním aut, kolem našich hlav

všechno, co jsem
vše, co jsem kdy byl
je teď v tvých perfektních očích
jsou vším, co jsem schopen vidět…

Tenhle text reprezentoval spojení, společný pohled odhalující povrchnost světa, kterou oni měli v jedné chvíli schopnost překročit. Aspoň Ester si to myslela. Kam se poděli ti dva lidé, kterým stačila vteřina, aby beze slov rozuměli universu… Byli tu vůbec někdy?

Měla teď v hrudi kus ledu. Nicotu, která ji pohlcovala, i když se snažila sama sobě předstírat, že ne. Přála si to skončit, ale ptala se někdy sebe sama, co bude potom? Bude už jen živou mrtvolou vykonávající úkony se zamrzlým úsměvem na tváři?

Byl to jen klam? Naučili se vůbec něco? Michal mlčel už pár dní, zřejmě někam odjel a už se s tím asi vyrovnal. Chtěla, aby jí nechal být, takže se nesměla teď divit, že jen udělal, o co žádala.

Nejvíc bolí, když už to nebolí… Nerozpojitelné se rozpojí a zůstanou dva konce drátu. Elektřina neproudí. Červený konec umírá kousek od modrého. Občas to ještě trochu zajiskří.

Nemohla v sobě vykopat naději. Ještě nikdy předtím ji neztratila tolik, jako teď. V minulých letech byla nad vším, pomohla jí se oklepat, sestavit se znovu z těch puzzle kostiček poházených po koberci i v dalekých rozích pokoje a pokračovat. Víru v něj, víru ve smysl jejich příběhu…

Chtěla ho poznat „Inside Out“ tedy skrz naskrz, jak zpívá ve stejnojmenné písni Bryan Adams a teď, když měla pocit, že ho konečně skutečně poznala a viděla ve všech odstínech, se všemi chybami i občasnou krutostí, zakrývající vlastní slabosti, musela si připustit, že to byl zvláštně komplexní ostrý pohled. Jako když se proberete z léta trvající kocoviny a vidíte svět jasně. Není úplně hnusný, ale ani ne tak zářivě růžový. A vy nevíte, jestli takhle vlastně stál za ty hodiny nevolnosti s hlavou v kýblu.

Hrdinou jeho oblíbené knihy byl muž, co se nikdy nepostavil za svou milovanou a nechal ji ponížit a nakonec i zemřít. Když se k němu o staletí později vrátila, stejně v daném čase na stránkách románu vůbec nic nepochopil.

Ester, když četla Coelhův Alef, hned od začátku měla z toho příběhu nepříjemnou kopřivku. Knihu odkládala a nemohla ji dočíst. Všechno v ní se tomu příběhu bránilo. Zněl falešně. Nelíbil se jí. Přesto si ho pak stránku po stránce musela prožít na vlastní kůži.

Tehdy Michalovi napsala: “Je to krásnej nápad - cesta do minulosti, prvek přesahu, mezi-časo-prostorové setkání v zázračném univerzálním bodě, problém viny a odpuštění. První písmeno hebrejského písma – tedy počátek všeho.

Ale já to autorovi celé prostě nevěřím. Moc brzo jsem chápala, o co tu jde, a měla jsem z hrdiny románu dojem, že jen našel výmluvu pro ty ženské, aby si je mohl nechat poblíž kolem sebe a nechat je po sobě toužit, brát si od nich, co potřebuje, tu a tam jim něco málo poslat zpět, ale z bezpečné vzdálenosti, aby se mohl zase odtáhnout pryč.

Rád se vidí v jejich očích, jak ho zbožňují a jak jsou z něj vedle… a když to vypadá, že by o ně už už měl přijít, tak jim řekne, že je miluje, ale jinak... tedy ne opravdově… protože… on je přece ženatý...

Hm… pěkná pitomost, protože kdyby měl doma vážně tu pravou, správnou, milovanou a jedinou… proč by potřeboval – v jakékoliv podobě - ty všechny ostatní? Spíš to vypadá, že o lásce zatím neví vůbec nic.

On si od Hilal vezme, co potřebuje, svoje odpuštění… prožije s ní různé podoby sexu-nesexu, ale pak neví, co by… nechce se jí úplně vzdát a nakonec jí dá kytku a vrátí se ke svojí ženě, ale bude na ní myslet…“

Ester měla dojem, že hrdina románu našel způsob jak totálně motat ženám hlavy a ještě z toho vyjít jako muž s duchovním přesahem, který za nic nemůže, protože jeho kroky řídí něco vyššího.

Sice uměla – a dobrovolně to udělala - na sebe vzít na chvíli kůži té nevinné Hilal, aniž by se jí opravdu stala. Ale jen proto, aby tu kůži poté setřásla, protože touhle postavou ona nikdy skutečně nebyla, ani být nemohla, Hilal Ester štvala - byla příliš nezralá, příliš rozháraná, příliš se sebou nechala cvičit… Ester chtěla hrdinovi, autorovi a nejvíc asi i Michalovi nakopat zadek, aby se probrali, přestali si lhát, pochopili, jaké to je někoho znát i z dálky tak, že to strašně bolí a všechny cesty vedou jen jedním směrem, protože pak jsou všechny bytosti kolem jen prázdná těla, o která může mít v určité době zájem jen někdo, kdo skutečně nikdy nemiloval. Ester uměla z Hilal vystoupit a jít jako průvodkyně dál. I když srdce v tom příběhu opravdu měla, darovala úplně celé i o něj zřejmě přišla.

A jen totální zaslepenec nepozná zázrak, nepochopí, co se právě odehrálo a že jsou šance, které přicházejí jen párkrát za život a pro které stojí zato i zemřít, je-li to potřeba. Ale to vyžaduje hodiny skutečného sebepoznání, nezměřitelnou odvahu, risk, akci a skok do neznáma, namísto výmluv a teplého zajetého pelechu.

Bohužel, každý si asi zasloužíme jen takový příběh, na který stačíme. Ester si strašně přála, aby měli na víc…

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

"Láska nás vezme do nebe nebo do pekla, ale vždycky nás někam zavede. Proto se připrav na cestu." P. Coelho

„Co záleží na strachu z odmítnutí, na odkládání nějakého činu na jindy, když nejdůležitější ze všeho je žít naplno a s radostí? Teď jsem zavřený v rakvi a je příliš pozdě vrátit se zpátky a prokazovat odvahu, kterou jsem neměl.“ P. Coelho

„Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“ P. Coelho

"Zazraky se dějí, jen pokud věříš v zázraky" P. Coelho