Kapitola 24. Chtěl jsem jen říct, že už tě…

30. července 2015

Dovolená pomohla. Ale jinak, než si představoval. Zjistil, že se klidně může odstěhovat na druhý konec světa, nezapomene, bude to stejně silné.

Možná silnější a jasnější. To, co cítil, se nezměnilo. Ester měla pravdu v tolika věcech.

Spravit nebo vrátit čas v manželství se nepovedlo. Naopak. Byly to dny prázdnoty vedle člověka, se kterým si už nerozuměl. A vůbec ho nebavil, nesouzněl s ním. Snaha – i když upřímná - nikdy nenahradí to, co měli s Ester. Zůstane v nejlepším případě vzájemná tolerance… Ještě nebyl přece tak starý, aby mohl „dožít“ v tomhle chladu… Ano, mohl by si život vyplnit jinými aktivitami a rezignovat na to zásadní…. Asi by to šlo. Ale dlužil si ještě jeden pokus. Vlastně možná tisíc pokusů… Ona za to stála.

Musel s Ester, co nejdřív mluvit, musel jí to říct… Neměl řešení, nevěděl, co udělat, ale musel ji vidět. Pochopil snad konečně, co se mu snažila celou dobu ukázat? Rozuměl, že následky budou fatální, ale za skok to stálo? Věděl, že nikdy neudělal dost. Možná už prohrál…

Jak najít odvahu zavolat? Dřív s tím neměl problém. V letadle si přísahal, že to udělá hned, jak bude mít chvíli soukromí. Proč teď všechno stálo v cestě? Proč ho Mirka stále okupovala. Proč museli ještě zajet k její matce pro šaty? Proč ještě na nákup a pak doma porouchaná elektřina? Pojistky vyměňoval skoro hodinu… Bylo už pozdě.

Měl obavy, jak bude reagovat… Věděl, že sama od sebe se mu už neozve, protože došla na konec.

Byl rád, že se jeho nohy dotýkají země, kde i ona denně obtiskovala stopy do chodníků. Cítil její blízkost v každé molekule vzduchu. Kdyby mohl, kdyby věděl, že je sama, že by ho chtěla vidět… sebral by se hned a jel za ní. Na nic by se neohlížel. Jenže…tohle udělat nemůže. Ne, hned.

Ten večer to zkrátka nevyšlo. Snad zítra… Zítra s ní promluví…. Proklété ZÍTRA… kolikrát už jim stálo v cestě?

Usínal a díval se na tančící světla na stropě. Chtěl jí říct, že konečně pochopil, proč ty přeslazené filmy, do kterých ho brala na návštěvu. Ty postavy, které mu ukazovala, aby se od nich učil. Od každé si měl vzít kousek. Kus jejich příběhu, kus prožitku. Něco…

Představil si, jak jen poslouchá a on klidně řekne: „Ester… byl jsem tam. Šel jsem s tebou, jen jsem měl strach, protože to bylo tak zničující. Drtila jsi celé moje původní já. To levnější povrchnější veřejné „já“, které denně prodávám. To falešné, které ty umíš tak šikovně podlézt, jak shnilou zabahněnou překážku… Vím, že jsem se choval jako pitomec, ale – jestli je nějaký osud, nějaká síla nade mnou – chci od něj ještě šanci…“

Chtěl jsem jen říct....

Nejlíp jeho pocity vystihl David Koller v písni Gipsy Love… Text mohl klidně mluvit za něj.

Mám v hlavě naše dny, kdy jsem s tebou hrával
nebezpečný hry cikánské lásky, horký krve nával
Chci to takhle dál, i když to není správný
To napětí žít, ty jsi proč bych vstával
Chtěl jsem jen říct, že už tě nepustím
Bez tebe sám blednu jako stín
Hlídám tvůj spánek, nikoho tam nevpustím
Až ty mi řekneš…
Tak budu s tebou pít, budu s tebou lítat
Tam kde se všechno smí, chci tě jenom dýchat
To všechno bych si přál, kdyby to bylo snadný
Bejt tvoje Gypsy love, na roky i na dny
Bejt tvoje Gypsy love, na roky i na dny
Chtěl jsem jen říct, že už tě nepustím
Bez tebe sám blednu jako stín
Hlídám tvůj spánek, nikoho do něj nevpustím
Letíš směrem jako já, zůstává volnej pád
Rychlá láska snad, mít tě blízko napořád
Slídím jako blázen, jak tuhle cestu vzdát
Můj smutek není hrazen, mít tě blízko napořád
mít tě blízko napořád
Chtěl jsem jen říct, že už tě nepustím
Bez tebe sám blednu jako stín
Hlídám tvůj spánek, nikoho do něj nevpustím
Až ty mi řekneš…