Kapitola 34. Čas sluhů

Když za ní zapadly dveře, Michal zůstal vyčerpaně ležet uprostřed zmačkaných peřin, přehozů a polštářů, rozházených po podlaze.

Záda plná rudých škrábanců ani tolik nebolela, horší byly ty křeče, co svíraly vnitřek. Ta zatracená drzá ženuška v modrém korzetu, kterou měl ještě nedávno celou rozechvěle zamilovanou na lopatě a tahal za provázky, jak se mu zlíbilo, si s ním pohrávala. Ještě se nevzpamatoval z rány, co mu zasadila na letišti. Nemohl uvěřit, že si to jen tak dovolila. Bylo jí úplně jedno, co to s ním dělalo. Sledovala si klidně z povzdálí, jak se lámal… až se zlomil a jak skutečně, opravdově a hodně trpěl… A bavila se. Očividně. Potvora.

Teď se s ním navíc vyspala nevídaným způsobem. Vždycky ženám radil, aby se mu neoddávaly, aby zůstaly nohama na zemi a především neopustily svoje nabité zbraně, nesundávaly prsty ze spouště a zdrhly včas. Jeho nestálá povaha nikomu nepovolovala žádné dlouhodobé pohodlí, nic nikdy nebylo jisté a Michal byl připraven se kohokoliv kdykoliv zbavit v tu nejméně očekávatelnou chvíli. Proč ho teď tak překvapilo, když mu životní láska předváděla vlastní lekci, kterou dotáhla k dokonalosti? Vybavil se mu starší text písničky od Jana Kalouska s názvem „Čas sluhů…“

„Už jí podléháš, ztratil si všechno cos měl
A teď máš mundůr z pruhů
když se vysvléká, svůdná jak půlnoční had
Už se blíží čas sluhů…“

Mrcha… Byla netuctově nádherná, silná a opravdu už ho nemilovala. Musel si to přiznat. Vyspala se s ním jenom proto, že byl po ruce a to byl pocit, co Michal neznal. Nebyl sice žádná fňukna, ale i když to bylo po čertech pěkný… cítil se nějak divně… snad i… (zasmál se sám sobě)… využitě. Že by byl na tom pro jednou tak, jako ty zástupy Barbie holek, co klátil cestou, než se s jednou z nich oženil? Myslel si tehdy, že se prostě jednoho dne zastavíš a dál nehledáš. Doufal, že když dostatečně mockrát zopakuje „Mirko, miluju tě, miluju tě, miluji tě“ a pro ostatní ještě raději také: „miluju jí, miluju jí, miluju jí,“ začne to možná být i trochu pravda. Hledal dokonalost, ne duši. Problém byl, že tohle si našlo jeho a teď ho to žralo zaživa, jako Hanibal Lecter.

Vstal z postele, dal si sprchu a koukal na hodinky. Venku se pomalu rozednívalo, ale ještě byla tma, mohly být tak čtyři ráno. Moc toho nenaspal, ale potřeboval si vyčistit hlavu. Oblékl se do tepláků, šedé mikiny, nazul si sportovní boty. Vyrazil do mrazivého newyorského rozbřesku. Běžel dlouho, než se dostal ulicemi až k vodě. Chtěl až k South Ferry, parku na jižním cípu Manhattanu. Odtud je krásný pohled na Sochu svobody i probouzející se Brooklyn. Chvílemi se zdálo, že snad omdlí vyčerpáním, ale i to pomáhalo nemyslet. Jeho srdce připomínalo roztrhaný ušmudlaný papír.

Doběhl do přístavu a sledoval trajekt, jak se právě odlepil od prosolených kůlů a téměř prázdný míří směrem na Staten Island. Škoda, že nestačil nastoupit… Mohl se beze stopy ztratit na celý den a Ester by se mohla o něj třeba trochu bát. Tedy pokud ještě vůbec měla nějaké lidské pocity, zapochyboval. Michal rozbouřenými emocemi doslova přetékal.

Protahoval si nohy a pokoušel se uvolnit. Slunce začalo v ten okamžik naplno vycházet. Byla to nepopsatelná nádhera. Obraz složený z odlesků tmou prokletých stínů, mořské hladiny, pozvolna světlající modře a pohasínajících lamp. Nábřeží bylo prázdné, jen pár osamělých běžců, racci a dva bezdomovci sledovali, jak první paprsky osahávají skleněné mrakodrapy.    

Jak z potvory zase udělat člověka? Dal by cokoliv za tenhle návod. A co jeho proměna… zajímalo ho, jestli mohla být trvalá? Měl se na všechno vykašlat a vrátit se do doby před Ester a prostě „ necítit, nežít“?

Sledoval křičící velké bílé ptáky a záviděl jim volnost a křídla. Ne, nemohl se vrátit. Rozhodl se už. Zašel až příliš daleko. Snad to bylo vyčerpání, možná pobláznění, omračující krása města… Možná bolest, kterou potřeboval ventilovat. Stál na South Ferry, v šest ráno v ohromujícím východu slunce. Vytočil Mirky číslo. Na to, že doma byla půlnoc, to zvedla téměř okamžitě. Kdyby ne, možná by to nikdy nedokázal vyslovit. „Chci se rozvést,“ vyšlo z něj neskutečně snadno. Na druhém konci bylo dlouhé ticho. „Seš tam s ní, že jo… Jsi takovej hajzl!“ ozvalo se rozhořčeně a Mirka neovládla pláč. Tajně doufal, že částečně něco tuší. Ulevilo se mu. Nechtěl nikomu lhát už ani pikovteřinu.  „Není to jen kvůli ní,“ mluvil tentokrát čistou pravdu „zasloužíš si o tolik víc, než ti dávám, musíš přece sama vědět….“ Skočila mu rázně do řeči „S tim jdi laskavě do prdele!“ zavěsila.

New York se právě probral ze spaní a auta začala netrpělivě proudit kolem. Starbucks na rohu otevřel a Michal si koupil kafe a barevný přeslazený cupcake. Potřeboval obojí. Na tváři i pod kůží cítil začátek nové éry… bylo to děsivé, bolavé, drásavé i vzrušující zároveň.