Moje 11. září 2001

10. 09. 2008 8:00:00
Když se stane velká událost, zastihne vás při různých činnostech a možná si budete tyto situace pamatovat. V Izraeli si každý uložil do paměti, co právě dělal, když v roce 1995 zastřelili Jicchaka Rabina. Stejně je to v USA s 11. zářím 2001. Kde jste tedy byli vy, když letadla narazila do dvojčat?

U mě všechno začalo jednou šťastnou náhodou. Do přihlášky ke studiu jsem totiž namísto Washingtonu D.C., kde jsem chtěla studovat, vyplnila jen Washington. A ta dvě písmenka jsou zatraceně důležitá, protože Washington je stát ve zcela jiné části USA, od D.C. vzdálen přibližně 5 hodin letadlem. Byla jsem trochu překvapená, když mi pak psala University of Washington, že mě přijme, ovšem adresa, kam pojedu, byla Seattle.

10. září 2001, v podvečer, jsem vystoupila z letadla v Seattlu a prošla bez zdržování imigrační přepážkou. Žádné otisky, alerty a snímání rohovky. Bez problémů jsem si vyzvedla zavazadla nadechla se amerického vzduchu. Tam už na mě čekal Bruce, u kterého jsem měla dočasně bydlet, než začne škola a půjdu na kolej. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Jen jsem si e-mailovala s jeho ženou Brendou.

Vypadal celkem sympaticky. Byl to silnější muž ve středních letech s kulatým obličejem a brýlemi, který si ovšem nedělal nějaké násilí se zřetelným mluvením. Pusu otevíral velmi málo a jakoby bokem, ale na druhé straně toto „mluvení napůl“ vyluzoval bez přestání a evidentně hrozně rád. Anglicky jsem tehdy sice uměla, ale porozumět jeho dialektomluvě bylo po více než 12 hodinách cesty téměř nad moje síly.

Vycházelo z něj jen takové árůůůůůůmžt liderly jem kůůůůl rajt liderly. Jeho nejoblíbenější slovní vycpávku literally (doslova) jsem dešifrovala až o několik týdnů později. Tehdy jsem se jen společensky usmívala a nebylo mi lehko. Vezl mě do neznáma, říkal něco o tom, že Brenda ještě nepřiletěla a že pracovala přes víkend v jiném městě, což znamenalo, že budeme v jejich domě sami dva.

Ta představa mě netěšila, vůbec jsem ho neznala a připadala jsem si ztracená. V hlavě tisíce otázek: Zvládnu školu? Vydrží můj vztah v Praze tuhle vzdálenost? Bude moje angličtina stačit na studium?

Dům byl celkem pěkný, Bruce mi ukázal můj pokoj plný base-ballových čepic, které visely na všech zdech, a pak ještě více než hodinu provozoval mluvení a já jen napůl pospávala na gauči, než mě propustil. Posun času si vybíral svoji daň a já se probudila o půl jedné a do tří koukala do zdi. Pak jsem ještě na chvíli usnula.

Bylo okolo sedmé ráno západního času, když mi Bruce vtrhl do pokoje. Strašně jsem se lekla. Něco nesrozumitelného zamumlal a tvářil se rozrušeně. Nevěděla jsem, co se děje. Bála jsem se, že mi chce něco udělat. Nechápala jsem, proč mě tahá z postele takhle brzo a vleče mě nekompromisně k televizi.

V New Yorku bylo v té chvíli skoro 9 hodin. Na obrazovce stála kouřící věž, hned jsem ji poznala. Dva dny před odletem jsem byla na filmu Pearl Harbour, kde filmaři nechali zničit obrovské modely lodí a letadel jako papírové hračky. Vypadalo to tak skutečně. Jako tohle.

Že by nějaký nový katastrofický film?, blesklo mi hlavou, ale pak jsem se podívala znovu. V rohu obrazovky stálo CNN LIVE. Hrklo ve mě. Bruce na okamžik přestal mluvit. Do druhé věže vrazilo další letadlo. Dole se skvěl titulek America Under Attack.

Co teď bude? Seděli jsme u zpráv několik hodin a skoro nemluvili. Bruce jen občas pro něco došel do gigantické ledničky. Přemýšlela jsem, co by se stalo, kdybych v té pitomé kolonce vyplnila D.C. a šla si ten den prohlédnout Pentagon. Nebo letěla Praha – New York a udělala si tam několikadenní přestávku. Návštěvu dvojčat jsem měla v plánu, protože minule mi bylo v NY špatně a nestihla jsem nahoru jít. Všechno jsou souhry malých náhod.

Teď jsem seděla s úplně cizím chlapem tisíce mil od domova. Volala jsem mámě, byla smutná, jen opakovala: je to hrozné, tolik lidí zemřelo. Můj tehdejší přítel pracoval v tu chvíli v české sekci BBC na 120 procent a prohodili jsme jen pár vět. Jsi v pořádku, drž se! Bruce byl překvapený, že událost má dozvuk i v Evropě a byl nadšen solidaritou zemí, jejichž jména dosud ani neznal. Nechápal, že lidé v nějaké „Ček Repablik“, vědí, kde je New York a záleží jim na něm.

Všechny hlavní americké TV stanice se dohodly na nemyslitelném a na 4 dny přestaly vysílat reklamu. Přišlo jim to nepatřičné. Všechny přejímaly zprávy a jen opatrně vybíraly filmy a pořady. Nikdo nechtěl jitřit rány.

Bruce obvolával známé. Každý v USA zná přece někoho v New Yorku a všichni chtěli zjistit, zda je ten a ta v pořádku.

O několik hodin později mě Bruce šoupnul bez vysvětlování do auta a někam jsme jeli. Skončili jsme v kostele na mši za mrtvé z WTC. Kněz – žena - měla dojemnou a dlouhou řeč. Připadala jsem si jako v mlze. Co tady dělám? Jakoby se to ani nemohlo všechno stát. Můj příjezd, obavy z Bruce, škola, tisíce poplašných zpráv, kam ještě kdo může narazit a jak blízko k nám to bude.

Jedno bylo jasné, USA už nikdy nebudou stejné. Jela jsem okusit tu úžasnou zemi svobody a šancí, která ale právě skončila svou zlatou éru. Cizinci už nebudou vítáni s tak otevřenou náručí jako dřív. Později se zvedla až nepříjemná vlna patriotismu a z americké hymny se mi začalo dělat lehce nevolno. Hráli ji tak často a všude, že ani první nestačila dohrát a už zněla z jiné strany jako nekonečný kánon.

Všechny lety byly do odvolání zrušeny, takže Brenda uvízla někde v Santa Fé. O den později se Bruce sebral a vyrazil pro ní autem přes celou Ameriku. Prý měli oslavit výročí.

Zůstala jsem v jeho velkém domě na okraji města, úplně sama. Bruce zapomněl vypnout alarm, takže jsem nešťastně seděla před houkajícím domem na schodech a bylo mi do breku. Jen jsem čekala, kdy mě přijdou zatknout. Sousedé vykukovali ze dveří a nedůvěřivě si mě prohlíželi. Možná jsem teroristka?

Pak mě jeden z nich přišel zachránit a pomohl mi tu věc vypnout. Naštěstí věděl, že tu budu, takže mě nenechal zastřelit a policie nakonec nedorazila.

Celý můj rok v Seattlu byl poznamenán 11. zářím, objevovalo se v každé přednášce, tématu na esej, nešlo na něj ani na chvilku nemyslet. Každý, kdo otevřel pusu, k tomu musel něco říct. Zpočátku to působilo, později některá slova neustálým omíláním začala bohužel ztrácet význam.

To ráno však navždy zůstane v mojí mysli jako trčící memento a upřímně doufám, že svět nic podobného v brzké době znovu nečeká.

Tereza Boehmová

Autor: Tereza Boehmová | středa 10.9.2008 8:00 | karma článku: 44.79 | přečteno: 28938x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 59 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 12.16 | Přečteno: 108 | Diskuse

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 4.38 | Přečteno: 128 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 14.98 | Přečteno: 197 | Diskuse

Filip Vracovský

Jak to vypadá Mordor ( Rusko ) už nám klepe na dveře ?

Krátká předsváteční úvaha ... Taky vás některé uklidňující zprávy spíš rozruší ? Račte vstoupit .....

28.3.2024 v 9:00 | Karma článku: 13.74 | Přečteno: 359 |
VIP
Počet článků 393 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4521

Nová knížka pohádek Zuzanka a Goldýš mi vychází právě nyní, už je v knihkupectvích nebo možno koupit i přímo na www.boehmova.cz

Aktuálně spolupracuji s časopisem Reflex. Ráda píšu fejetony, pohádky a básničky. Vyšly mi zatím dvě knížky Matka z cukru a oceli a pohádky Zajíček Zlobílek.  Vystudovala jsem žurnalistiku, žila chvilku v USA, v Praze jsem pak pracovala například v rubrice názory MF DNES jako editorka.
Píšu články a fejetony do různých časopisů a zabývám se firemním PR.

Na svět se dívám optikou liberální feministky. Mám velmi ráda milé a chytré muže, kteří si nemyslí, že žena je jen služka a ozdoba, ale životní partnerka a u ženy ocení inteligenci a vtip.

Od roku 2007 do května 2017 jsem pracovala pro iDNES.cz - jako administrátorka tohoto blogu, pozici adminky jsem opustila na protest proti zásahům majitele Andreje Babiše do obsahu novin. Cítím, že nemohu být po těchto událostech součástí značky iDNES a MF DNES..
Odcházím sem: https://boehmova.blog.sme.sk/

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...