Když se seznámili, uchvátil ji rafinovaně skrytou něžností. To, jakým způsobem hladil její struny, jak jeho ruce samozřejmě běhaly po klávesách a přisvojovaly si tu zcela přirozeně komplikovanou a nepředstíranou lehkost.
Výbušná ryzí horlivost, se kterou se dělil o svoje mnohovrstevnaté nekonečno uvnitř. Připomínal útroby nádherné, ale pichlavé růže. Spolu byli houslový i basový klíč. Černé a bílé klávesy, piáno, kytara a texty ukryté do písní. Byli disharmonická harmonie. Notové osnovy plné veselých, hlasitých, ale i tichých, teskně smutných taktů přetékajících notami. Byly tu i takty, kde převládaly dlouhé pomlky, takty s vysokými tóny i dunivými basy, které střídal klid a dokonalá souhra. Dohromady to dávalo hlubší smysl. Nebyla to prvoplánová čtverylka, ale komplikovaná kvalitní nevtíravá hudba spojující mnoho zdánlivě nekompatibilních hudebních stylů.
A pak si náhle zničehonic pořídil heligón. Nechápala… Proč takový okázalý lesklý nepěkně znějící robustní nástroj. Vždyť ani neladil s ničím, co předtím dělali…
„A zahraješ si se mnou ještě někdy?“ Zeptal se jí jakoby nic… Jakoby ona a heligón mohly jen tak existovat paralelně vedle sebe.
Urazila se. „To tedy nevím… dokud hraješ na heligón, tak si spolu nemáme, co říct. Nikdy jsem nebyla na dechovku a ten zbytečně hlasitý nástroj, ze kterého tečou sliny do plivátka, celého tě obtočí a dusí, mi prostě, promiň, nesedí. Možná ještě tak trubka, flétna… nebo varhany kdyby to byly. Ale heligón? Kam jsi dal oči? A sluch… ten především.“
„Ale mně se líbí. Přijde mi, že zní docela hezky. Podívej se, poslechni si… Dej mi šanci ukázat ti, jak pěkně hraje.“ Nadechl se a přiložil tu věc k ústům a vyloudil zvuk.
Otřásla se odporem… „Copak jsi nic nepochopil? Jsi to ještě vůbec ty? Ty a já jsme byli jedineční. V našem světě. Odhadli jsme i beze slov další společnou skladbu, a když jsme měli chvíli, skládali jsme sami. Tančili jsme, měli volné ruce a milovali tu hru. Nemůžeš sem přitáhnout tohle monstrum a tvářit se, že je všechno jako předtím a já se s tím mám prostě srovnat…. Heligón?!"
Naštval se. „A ty máš patent na pravdu? Kdo ti ho dal? Kdo ti dal právo rozhodovat co a jak mám vidět a vnímat? Neměla bys mít radost, že jsem šťastnej, že jdu svou vlastní cestou? Měl jsem pocit, že o to ti vždycky šlo. Podpořit mě v čemkoliv, co dělám, a co si vyberu. Neměl by tohle pravý přítel umět?“
„Nevím… Možná. Ale přátelství je podle mě i v tom, když druhého varuješ, protože to tak cítíš a to bez ohledu na to, co ti to způsobí a jakou vlnu nevole to vyvolá. Nebudu ti lhát. To, že tě mám ráda, neznamená přece, že musím schvalovat všechny tvoje kroky, souhlasit se vším a kývat se přiblble do rytmu, který mi nesedí. Na to mám hudbu i tebe příliš ráda. Když mi něco neladí, řeknu to. Jsem už taková. A možná jsi na to už zapomněl, ale i já si kdysi chtěla zahrát jednu skladbu na to prťavé podivné uhozené kazoo s příšerným zvukem a řekla ti o tom, a tys taky hned instinktivně věděl, že je to špatně a dal jsi mi to najevo. A to pěkně nevybíravým způsobem. Já ale vzala tvou upřímnost jako dar a měl jsi pravdu, jsem zpětně za tvou radu vděčná. Vím, žes to se mnou myslel dobře. To přátelé dělají.“
„Hm… ale prostě….… teď chci hrát na tenhle heligón. A pokud to nejsi schopná přijmout, tak tě už nepotřebuju. Závidíš mi, nepřeješ mi to! Vypadni. Teď hned! Budu tvořit zcela novou hudbu… s tímhle pěkňoučkým novým naducaným heligónkem. Ťuťuňu…“
„Jak jako… vypadni? Půjdu sama… Pro mě a heligón tu fakt není místo. Rve mi to uši. Cokoliv od rapu, přes pop, ska, country, jazz, třeba i klasiku, ale dechovku fakt ne. Asi tuhle lekci potřebuješ. Foukej, práskej třeba i do činelů, jestli tě to aktuálně baví, ale prosím tě… Nenech si zatemnit mysl předčasně. Nezakládej hned dechový orchestr a hlavně nepodepisuj neuváženě žádné smlouvy s nahrávací společností. Můj tip je, že ti to dříve nebo později dojde. Tak aby nebylo pozdě… a nemusel jsi pak do konce života v okovech dechovky řízené heligónem vzpomínat na skladby, co jsme hrávali a mohli hrát. Zachovej si vnitřní svobodu, neměň svou nespoutanou podstatu a nikdy nehraj písně, které ti nejdou od srdce. To je upřímně míněná rada. Snad poslední.“
„Neposlouchám… nechci vědět, co říkáš… zní mi to jen jako bla, bla, bla… Já a heligón budeme žít happily ever after!“
„Jak myslíš. Řekla jsem, co jsem měla říct a nebudu si muset nikdy vyčítat, že jsem mlčela. Budu už pryč, až se ráno probudíš. Budu zpívat a hrát chvíli sólo, než se pustím do dalšího duetu. Pokud vůbec někdy. A tobě přeju… ať najdeš to, co hledáš. A příště…, ať je to aspoň trubka, to se dá občas poslouchat… třeba v rámci jazzu. Pak se možná k tobě vrátím, samozřejmě, jen - když budeš chtít. Přeju ti… ale přeju ti jen to skutečně nejlepší! Bez kompromisu.“
