O Anně, Emmě, ketonickém zvracení a divném roce 2010

Dovolte mi po čase jeden velmi, velmi dlouhý osobní článek... Tak nevím, jaký byl váš loňský rok. Ale ten můj byl neskutečná horská dráha s pěkně zubatými starými kolejnicemi. Drncalo to, skřípalo, chvíli to vypadalo dobře, chvíli děsivě, ale nakonec jsme do finální zastávky – lekce pomačkáni a rádně natřeseni -přece jen dojeli. Fuj, to bylo něco.

A tak jsem na blog namísto psaní o sobě, jak mám ve zvyku, psala raději pohádky. Snad abych něco nezakřikla, odehnala smůlu a zapomněla na nepříjemné chvíle, které střídaly relativní výhry.

Pozitivních zpráv bylo méně, ale zase hodně významných a důležitých. V létě se narodila moje druhá skvělá dcera Emma a v listopadu se mi i přes řadu nástrah podařilo vydat druhou knížku.

A teď si vám, milým čtenářkám a čtenářům mého blogu, konečně trochu pofňukám… Určitě mi to pomůže. Ne, že bych na to měla úplně nárok. Vždyť jsou na tom lidé o tolik hůř. A taky se nevěší na jabloni.

Rok 2010 byl ale velkým náporem na moje nervy. Těhotenství neprobíhalo zrovna růžově… Emma byla nejprve diagnostikována jako mimoděložní těhotenství, takže jsem si poležela v nemocnici, podstoupila laparoskopii, kde se mimoděložní nepotvrdilo a tak mě honem zašili a následoval velký happy end, kdy jsme další den už na ultrazvuku konečně uviděli mimino, které se do té doby schovávalo a nebylo žádným přístrojem detekovatelné, přesto, že dle všech výpočtů vidět být mělo. Mrška, jedna.

Pak jsme se ale zase šíleně báli, že o ni přijdeme a několikrát to tak i vypadalo. Ale přežila to všechno, naštěstí!

Když jsme se přestali bát a překonali prvních 12 týdnů, tak zase vyšly nepěkně genetické testy a musely se dělat další a následovala genetická konzultace. Nakonec vše dopadlo dobře, další testy už byly v pořádku a tak jsem si už jen užívala šílených nevolností (a to jsem si myslela, že horší, než v těhotenství s Ančou to být nemůže). Potíže přetrvaly prakticky až do porodu a dávicí reflex, záchod a zázvorová limonáda byly moji nejlepší kamarádi.

Představa, že aspoň Anička bude dopoledne tu a tam ve školce, aby se zabavila, a já si odpočinula, byla směšná, protože byla loni neustále nemocná. A byly to nejdřív odporné celonoční kašle, kdy jsme s Annou neustále něco inhalovali, zkoušeli sirupy, dýchací komory s ventolinem a únavou s Radkem padali na pusu. A trochu se nám tajil dech při představě, že už velmi brzy tu budou děti dvě…

Posléze jsem kašel od Anny chytla já a přidal se k tomu opakovaný  zánět průdušek, takže jsem měla během těhotenství několikerá antibiotika a nakonec jsem v devátém měsíci skončila na oddělení rizikového těhotenství v Motole. Na plicním oddělení mi totiž řekli, že mám takovou obstrukci plic a bronchitidu, že normální cestou porod nepůjde, protože ho neudýchám. Tak jsem si užila pár dní inhalací a dalších vyšetření v nemocnici a nakonec se Emma přece jen narodila císařským řezem.

A ještě že tak, pupeční šňůru měla omotanou kolem krku a plodová voda se už kalila. Musím tedy říct, že se těm celebritám a ženám v USA ani nedivím, že všechny rodí plánovaným císařem. Když nejsou komplikace a všechno jde dobře, tak je to opravdu zcela jiný zážitek, než mnohahodinové ponižující utrpení „přirozeného“ porodu. Dítě je venku doslova za 5 minut. Hojení je samozřejmě náročnější, delší a jizva zůstane, ale rozhodně si nestěžuji. Škoda, že v Česku všichni tak trvají na „přirozeném“ porodu. A není – pokud tomu neodpovídá zdravotní nález - možnost volby.

A jak to bylo dál? Žádná sláva… Chudák Anička byla celé léto zavřená v Praze, protože v červenci kašel vystřídala první angína se zvracením a v srpnu jsme zase nikam nemohli, protože Emma byla maličkatá.

Když už už to vypadalo, že se vše upraví, Anička konečně nastoupí do školky, kde se zabaví s dětmi, které jí hrozně chyběly, a já budu mít alespoň dopoledne jen pro Emmu, dostala Anička opět angínu, ovšem tentokrát s tak úporným zvracením, že neustávalo a neustávalo. Bohužel došlo i na hororovou scénu se zvracením poměrně dost velkého množství krve, přejezdem s totálně vyčerpaným omdlévajícím dítětem z jedné nemocnice do druhé, protože ve Vinohradské není dětská chirurgie. A když se objeví krev, může jít o vnitřní krvácení. Zoufalé pobíhání po Krčské nemocnici s miskami plnými natrávené krve a snaha, aby nás honem honem přijali a Anna dostala kapačku, aby se zastavila dehydratace. Všude posedávaly děti s rozbitými hlavami a jinými krvácejícími zraněními a já snažící se je – chudáky – předběhnout, protože šlo vážně do tuhého. Nic horšího jsem nezažila.

Aničku nám pak úplně zesláblou odebrali z náruče, nestihli jsme jí ani nic vysvětlit a rozloučit se, jelikož potřebovala okamžitou pomoc, a skončila sama na JIP, kde mi první dvě noci bohužel nedovolili u ní zůstat ani spát na chodbě, takže si asi umíte představit (možná neumíte) v jakém stavu jsem ji pak druhý den celou uplakanou a vyčerpanou, nicméně zachráněnou a zaopatřenou, našla. V životě nebyla sama přes noc a to ještě měla v ruce kapačku. Od té doby se nám doma v noci opakovaně budí a musí spát při světle…

Dny na JIPce jsem u ní proseděla na židli, na noc mě poslali domů (vždy děsivá plačící scéna) a pak konečně – po převozu na normální oddělení – jsem mohla být v pokoji s ní i přes noc. Ovšem to všechno těsně na konci mého šestinedělí s Emmou… Takže hormonální nepořádek, panická hrůza o to, jak to doma Radek (s angínou, takže za Annou místo mě nemohl) a moje hodná máma a jedna milá návštěva ze Slovenska zvládají s čerstvým miminkem.

Můj psychický stav v té době byl… raději nezkoumatelný…  Ještě, že aspoň to umělé mlíko Emma přijala tak dobře a včas. Jinak by mi asi přeskočilo.  Bylo to poprvé v životě, co jsem si musela vzít prášky na spaní, protože jsem prostě neuměla ty starosti vypnout a usnout.

Anna pak byla po pár dnech propuštěná s dost velkou psychickou újmou a nepěknou dlouhodobou diagnózou – ketonické (acetonemické) zvracení – což je nevypočitatelná věc a může se znovu objevit kdykoli. Když dostane nějakou závažnější infekci, může začít překotně zvracet a opět skončit na kapačce. Příště už nemáme čekat a po 4-5 zvraceních zabalit a vyrazit na infúze rovnou, aby si nepodráždila žaludeční stěnu do krve… Zatím se to tak daleko dostalo „jen“ 2x a poprvé jí byly 2 roky a nevěděli jsme tehdy, o co jde. Ale musíme si na to dát pozor. Takže je risk jakákoliv dovolená nebo cesta. Všude bychom měli mít předem zjištěno, kde je nejbližší nemocnice, v případě, že bude potřebovat infůzi… Já vím, jsou horší nemoci a je také velká naděje, že z toho vyroste a opakovat se to nebude. Jednou z příčin této choroby může být i stres a psychická reakce na nějaké změny v rodině – v našem případě zřejmě narození Emmy.

Školku jsme pak zkusili ještě jednou po měsíci a půl od této epizody, ale bohužel po dvou zkušebních dnech opět začala zvracet a měla další angínu. Tentokrát se zvracení podařilo zastavit včas podanými antibiotiky, která, když jsou podaná záhy, nějak „zázračně“ umějí změnit překyselení žaludku (ketózu – aceton). Ovšem léčit každé zvracení antibiotiky nejde, antibiotika jsou hnus a nic neřeší, spíše naopak…

Tak jsme se – po řadě testů a odběrů, které neukázaly nic zásadního - s doktory nakonec dohodli, že si nechám Aničku delší dobu doma mimo dětský kolektiv, než se dá dohromady a zaberou imunostimuláty, protože jinak to půjde pořád dokola. Také jsme – ač značně skeptičtí – nakonec zavítali i za homeopatem a zkoušíme dělat různé pokusy, aby bylo líp. Do února bude mimo školku a pak to zase zkusíme. Bude to vlastně 10 měsíců, co byla naposledy delší dobu v kolektivu. Ach jo.

Aničce sice moc chybí děti a kroužky, ale nějak jsme časem společně všechny tři holky plus placené paní hlídaní, bez kterých by to asi nešlo, našly způsob existence. Emma je naštěstí strašně hodné mimino za odměnu, usmívá se, hezky jí a zázračně spí celou noc bez krmení – zřejmě také proto, že musí. Protože na ní nemáme tolik času a dost často musí počkat, než vyřídím akutní problémy starší dcery.

Život s dětmi se bohužel nedá naplánovat a moje představa o tom, jak se Anička vyřádí ve školce a na kroužcích a já se budu dopoledne věnovat Emmě, se prostě nevyvedla. Nejtěžší bylo se té představy vzdát. Protože já, když si něco vymaluju v ideálních barvičkách, tak jsem pak vzteklá, že to nejde, jak jsem chtěla…. Ale třeba je to tak dobře. Aspoň si holky na sebe zvykly a Anna se snaží hodně mi pomáhat. Snad už ale bude líp a vrátí se zas mezi děti.

Rok 2010 nebyl zkrátka ideální… Ale přežili jsme ho a to se počítá!

Moje úcta a hluboké smeknutí míří všem maminkám, které pečují o dlouhodobě nemocné děti. Je to nápor! Jste hrozně statečné!

P.S. A jeden osobní vzkaz - Díky za stoprocentní pomoc Radku, je spousta chlapů, kteří by se v podobných situacích sebrali a někam daleko utekli!