Všechno zlé je k něčemu aneb druhé zlaté dítě

Musím říct, že kdyby to šlo nějak zařídit, líbilo by se mi, aby se rodily rovnou druhé děti. První dítě přišlo do našeho života jako vichřice a my se marně drželi ulámaných kmínků a klopýtali o pařezy tou spouští. Než se oblaka roztáhla a s Aničkou to začalo být skvělé, trvalo to skoro dva roky. Dva roky tápání, stresu, nevědomosti. Dva roky kroucení hlavou, jak je možné, že lidi vůbec mají děti a přežijí to ve zdraví.

Chyba samozřejmě i na naší straně. Naivita a nepřipravenost na velkou životní změnu. A taky do jisté míry smůla na dětské nemoci všeho druhu.

Na druhé dítě jsme se přesto těšili, protože když Anička prošla nejhorší fází a začala být zábavnou partnerkou, došlo nám, že děti nejsou úplná hrůza a děs. Naopak. Bylo to úžasné. S radostí jsme ji brali do dětských divadel, kroužků, do ZOO, k moři i na lyže a objevovali s ní svět z jejího úhlu.

Celí napjatí, s očekáváním řevu, koliky a probdělých nocí jsme si přinesli druhé mimino domů. Obcházeli jsme postýlku a děsili se, co přijde. Až na nepříjemné šestinedělí, které je strašné už z principu, se ale nestalo nic. Zavládl klid.

Druhé dítě asi tak nějak podvědomě cítí, že se narodilo někam, kde jeden ubožák už přežil rodičovskou „péči“, takže se uklidní a je spokojené. Asi proto se říká, že druhé děti jsou za odměnu. Skoro jsme se báli, že je snad Emma nemocná, když prospala předpisových 18 hodin denně. Vzorně jedla a v noci nás neobtěžovala žádným buzením, ani krmením, někdy až do čtvrt na osm ráno. Zázrak.

Navíc jí vůbec nevadilo hrát si chvíli o samotě a doteď jí stačí žužlat nějakou hračku. Takových dětí by člověk mohl mít klidně pět.

Rozumím, že rodiče, kteří četli moje blogy a měli doma podobně hodné děti, si museli ťukat na čelo… O čem to ta ženská mluví? Co s tím dítětem doma dělá, že nespí a pořád řve? Asi mít takovou Emmu jako první dítě, myslela bych si to samé.

Vážně škoda, že se nedají rodit rovnou druhé děti. Člověk je v klidu, má zkušenosti. Ví, že co se zdá nekonečné jednou přece jen skončí a že každý den je vlastně naposledy. A jak strašně rychle to utíká. A člověk by i některé fáze vývoje zmrazil. Zatímco poprvé jsem počítala dny a hodiny a chtěla jsem, aby už byla větší a starší.

Na druhé straně nemít takové první dítě, nepotřebovala bych terapii psaním a asi bych nikdy nezačala psát knížky. Takže zase platí staré přísloví, že všechno zlé… však to znáte.