100 plus 1

jedna veršovaná... prostě jen tak. O oddanosti, načasování, slibech, lžích, nepochopení, čekání, nedorozumění a dalších lidských peripetiích...

Mám sto a jednu otázku,

na kterou nedáš odpovědi

neuč mě prosit o lásku

dutá jsou slova, víc už nepovědí

jsi lež, jež pravdu uvnitř skrývá

jazyk, hřeb, zamotaný do sebe

ostrý jak týden zatvrdnutá skýva

i když žal uvnitř nezebe

bez řešení jsme, tak to někdy bývá

ty oči s pláčem často opřem do nebe

jednou už tě málem měla

říkáš dokola tak rád

kdy, jak?

o tom já nic nevěděla

toplila se, plavala jsem v moři zrad

vstupenka do ráje se leskla

krví lehce zbrocená

jsem tu možnost asi neunesla

jak vědět, že... skutečně číst ta písmena?

dej nám už sakra jasný návod

jak dobře hrát,

a nezklamat,

jsme smutných duší osvícený národ

jak jen se z toho vyhrabat?

chybám ujít chci, zlobě krky utnout

jak lepší být, snad veselí

ne životem se jenom rychle mihnout

po nocích smutně probdělých

nech panenky už navždy v koutě

vždyť stejně jsem ta jediná

pochyby vždycky znovu naleznou tě

když něco dobré začíná

dovol si štěstí, risk a strmé tobogány

dovol to mně i sobě, dovol to nám

žijeme teď, hned... bez bázně a hany

vyslov heslo a vše, co už máš, ti dám