Jsem jeden z těch šťastných radičů, kteří si školky obou dětí poctivě odchodili - vlastně malá ještě furt chodí a minimálně rok bude a NIKDY jsem s nimi žádný problém neměl. Je to skutečně úleva, jít ráno s Terezou, převléct jí v šatně, dát pusu na tvář, říct: Po o si pro tebe příjdu, ona se usměje a řekne jo a jde spokojeně do třídy :-) Tím ovšem netvrdím, že by s nimi nebyly problémy, jen v poněkud jiné oblasti, ostatně jak to asi může být, když je sedmiletý kluk se kterým šijí všichni čerti a čtyřletá, někdy neuvěřitelně přemoudřelá slečna...

A uz tady mame domov duchodcu, maticko a taticku - to si uzijete! 

.Držím palce, aby to bylo snažší než poprvé ...

My měli problémek se synem ve školce. No, spíš paní učitelka. Byl nezkrotný, nesnesitelný, tak ho vzala pod studenou sprchu. Pod strachem z toho, co na to řeknem a že si na ni budeme stěžovat, se nám při vyzvedávání raději přiznala. No a my ji za to pochváli a příště, že ho může zchladit zase.

Moje děti se ve školce chovaly podobně jako vaše. Tehdy jsem byla hodně pesimistická a myslela, že z nich vyrostou nesamostatní ufňukánci. A ejhle! K mému překvapení se stal pravý opak.

je mi líto maminek, který si to takhle "užívají"...mám v tomhle štěstí (?!), že všechny moje děti jsou bonviáni a společenští lvi salónů, takže už od jesliček padla pusa a oni odcházeli bavit společnost s lehkostí, která ve mě vzbuzovala mírné obavy, že jsem nevděčně zapomenuta dřív, než bych byla rádaTeď po prázdninách mi dokonce můj dospělý syn zcela zmaten telefonoval, že můj nejmladší syn se usilovně drží futer školkové třídy a řve jako tůr....že nechce domů...

Taková byla druhá dcera:-) Hned první den mi řekla:" Mami, ahoj" a spokojeně odkráčela do třídy. A učitelky mi vyprávěly, jak utěšovala plačící děti:-)

O malého se teď stará, jako by byl její vlastní

Jo, autorko, taky jsem stála na zastávce tramvaje poté, co jsem dítě dala do školky, a plakala jsem... ale co dělat? Věděla jsem rozumem, že dítěti se nic neděje, ale ty první dny byly děsné, srdceryvné. Takže Vás dobře chápu!

Já běhala kolem školky a plakala jsem...To jsem ještě nepracovala v MŠ a netušila, jak to tam chodí. prostě mi odtrhli mláďátko...

Nejlepší je pozvolné zvykání: první týden na dvě hodinky (třeba i s maminkou)- jenom si pohrát, pak do oběda,...Musí si nové prostředí očmuchat a mít přitom krytá záda... Mám teď nejmenší děti,; mladší, než je v klasických MŠ zvykem, první dva dny jsem jenom chovala a ňuchňala, protože to pokníkávalo, teď naopak dělají scénky, když mají jít domů, nemůžou se nabažit nového prostředí, kamarádů a zajímavých aktivit. Jinak mohu zodpovědně říct, že naprostá většina dětí, které před rodiči ráno šílí, zklidní se krátce po tom, co za rodiči zapadnou dveře. Po světě ovšem pobíhá nějaké to procentíčko dětí, které prostě kolektivní výchovu nesnáší a docela si nezvyknou nikdy. Prostě nee. A tam bych udělala všechno pro to, aby až do předškolního věku do školky nechodily, pak jenom na dopoledne...

Takový byl manžel. Prý nebrečel, ale celý den si hrál sám, v koutku, s nikým se nebavil, ani s učitelkou. Jakmile ho vyzvedla babička, pusa se mu nezastavila:-)

Jste je měla připravit tak, aby tam samy chtěly. Něco jako "škoda, že ještě nejsi dost veliký na to, abys mohl do školky, ještě bys to tam nezvlád, to není pro ukňouraný mrňata" 

Jsem si vás už všiml, jako příšerného žvanila a rádoby svobodomyslného panáčka. Kolik dětí jste už vychoval, kolik jste jich vypravoval do školky, do školy?

Chytráku, něco jiného je tam chtít (to chtěly ty naše taky) a něco jiného je to reálně absolvovat.