Kapitola 16. Soud

Déšť nepravidelně dopadal na červené střešní tašky, jakoby hrál jen na černé klávesy klavíru. Vítr čechral okraje šedobílých mraků.

Slunce svádělo marný zápas a občas vykouklo a zase se muselo schovat. Ester se probudila, ale odpočatá nebyla. Pohled ven jen potvrdil, že léto má ještě vstup zakázán. Měla trochu pocit viny.

I když se snažila to nevnímat, věděla, jak mu je. Znala to, když se z ničeho nic bez důvodu začala cítit podivně, brněla ji chodidla, měla bolesti v kříži a ten pocit se rozléval až po lýtka, věděla, že Michal na tom není dobře. Mohl být kdekoliv, přesto jeho nálada ovlivňovala její. Jeho trápení i nemoci ji oslabovaly, jeho smutek bral její smích.

Nejhorší zdaleka nebyly ty první hodiny. Tam ještě uměla čerpat sílu z vlastního rozhodnutí. Místa, kdy se na sebe zlobili nebo naopak v jejich dobré dny - byla jako na houpačce, ale věděla, že žije. Hrozná byla fáze dvě… kdy všechno kolem začínalo šednout. Bylo to jako pokládat svou ještě nedávno pulsující duši do tmavé krabice, kde měla už zůstat. Přicházelo prázdno. Ale tohle už znala: vlnu samo-výčitek. Dostávala se do fáze abstinenčních příznaků… Bylo by tak jednoduché vrátit se, odkud se vydala. Tak snadné vrátit slunce na oblohu...

Vzala do ruky telefon a přečetla si včerejší zprávu, na kterou neodpověděla: „Ahoj Ester, jak se máš? Potřeboval bych s tebou mluvit.“

Mluvit…Ale k čemu? Neřekli si už všechno? K čemu mu říkat, jak se má, namlouvat si, že tam na druhé straně je někdo, komu na ní záleží. Kdyby opravdu záleželo, nenechal by je hnít tam, kde jsou teď.  

Mluvit, psát… Padl na ni smutek. Na začátku stačilo jen pár písmen. Byla to nádhera. Pouto, které nebylo potřeba prověřovat. Večer, ráno… drželi se navzájem nad vodou. Ale vždycky to nakonec dopadlo špatně. Michal se dusil výčitkami, odtáhl se a Ester to cítila a bylo jí to líto.  Nestačilo to. Znovu a znovu se dostávali do stejné patové situace. Michal by potřeboval, aby mu psala a dávala hlavně ona a on četl, občas přidal komentář a pořád byl jednou nohou pryč… mohl vždycky dělat, že to je její hra a že se tam objevil náhodou. Nic nesmělo nic znamenat. Tohle na něm neměla moc ráda. Jak ji velkou snahou opakovaně dostával do hry, ale hned jak kývla na výzvu a stála na hrací ploše, přestal házet kostkou. Proto pořád začínali znovu…

Zdál se jí legrační sen, že se ocitla v soudní síni. Za jedním pultíkem stál Michal a jeho obhájce. Ester a její právník předložili veškeré dokumenty k přezkoumání. Táhlo se to týdny… Michal mlčel. Nechal Ester, zcela v rámci jeho povahy, ať koná, jak uzná za vhodné. Hájit se nehodlal.

Pak se soudce na ně zadíval a řekl: „Nyní povstaňte. Na základě všech předložených důkazů, dokumentů, fotografií, nadpřirozených jevů, podivuhodných energií a dalších nevysvětlitelných elementů, vynáším tento rozsudek: Zodpovědně prohlašuji, že tento muž osudově a navždy miluje tuto ženu. Ovšem musím dodat, že této ženě je můj rozsudek k ničemu, protože tento muž to kdykoliv popře. A je naprosto jedno, že to ví celá soudní síň, moucha na okně i slimák venku na bramboříku. On to nechce připustit. Takže ano… vyhrála jste soudní spor.. ale k čemu vám to je, dámo? K ničemu… A teď zaplaťte soudní výlohy a vypadněte, všichni...“

Když se probudila, rozuměla tomu jasně. Je úplně jedno, co věděla a co si myslela, dokud si to nepřizná on a něco s tím neudělá, nic neznamená nic…

Vzpomněla si na duet od The Civil Wars, Poison & Wine (Jed a víno). Dostala ho, když byla na dovolené u moře, koupala se tehdy v noci sama nahá, skleničku vína na okraji soukromého bazénu, nad ní čisté nebe poseté hvězdami, vzdálený klidně pravidelný šum moře. Dokonalá symfonie všech smyslů. Pustila si to snad milionkrát, než byla přesycená… Milovala ten text.

"Víš jen to, co ti dovolím, abys věděla…
Vím všechno, co nechceš, abych věděla…
Tvá ústa jsou jed, tvá ústa jsou víno
Tak ty si myslíš, že tvé sny jsou stejné jako moje

Nemiluju tě, ale vždycky budu…
Nemiluju tě, ale vždycky budu…
Nemiluju tě, ale vždycky budu…
Vždycky budu…
 

Přeju si, abys mě objal, když se k tobě otáčím zády
Čím méně ti dávám, tím více dostávám zpět

Tvé ruce umí léčit, tvé ruce umí zraňovat
Nemám na výběr, ale i tak si pokaždé vybírám tebe

Nemiluju tě, ale vždycky budu…
Nemiluju tě, ale vždycky budu…
Nemiluju tě, ale vždycky budu…
Ale vždycky budu…"

Kapitola 1 Čarodějův cylindr

Kapitola 2 Příběh Valentýnský

Kapitola 3 Tak na tři se rozdělíme...

Kapitola 4 Hladová myš na cestě do ráje sýrů

Kapitola 5 Dřív zamrzne peklo... než tě nechám jít

Kapitola 6 Moje oblíbená chyba

Kapitola 7 Pravidla pro příštích 21 dní

Kapitola 8 Nerovný soupeř

Kapitola 9 Špatný až na kost

Kapitola 10 Nikdy mě neopouštěj, ani když ti řeknu...

Kapitola 11 Růže

Kapitola 12 RozeznávámKapitola 13 Nepředstavujte si bývalého přítele nahého!

Kapitola 14. Lichá

Kapitola 15 Dostaneš přes pusu...Kapitola 16. Soud

Kapitola 17. Hotel U tří králů

Kapitola 18. Ro(c)kyKapitola

19. Tvar mého srdceKapitola

20. Tohle se nikdy předtím nestalo… (u jezera)

Kapitola 21. Mysli na děti!

Kapitola 22. Hologram

Kapitola 23. Nejvíc bolí, když už to nebolí

Kapitola 24. Chtěl jsem jen říct, že už tě…

Kapitola 25. SlaměnkaKapitola 26. Kaktus a chodící výčitka