Kapitola 20. Tohle se nikdy předtím nestalo… (u jezera)

Léto bylo úplně jiné než ty předtím. To věděla. Dívala se z balkonu na vlnící se vodní hladinu......

Slunce už zapadlo, ale ještě po něm zbyla záře, která se rozpíjela nad horami.  Za půl hodiny bude úplná tma.

Uprostřed jezera plula jedna osamělá labuť. Jak symbolické, pomyslela si.

Ester si užívala absolutního ticha. Dan šel vyřídit konferenční hovor do hotelové haly a děti právě usnuly. Tyhle momenty, kdy všichni zmizeli, milovala.

Věděla jistě, že nechtěla další léto bez Michala. Nechtěla ho už ani loni, ani předloni, ale zvládla ho v jakési naději, že další rok něco změní. Myslela na to, jakou symboliku má vodní hladina. Především ta sladká… jezerní. Myslela na jeden film se slovem jezero v názvu, kterým jejich milostná aféra vlastně naplno začala. Opravdu potřebovali sedm let? Proč nestačily tři nebo čtyři?

Změnilo se hodně, od doby, kdy měla pocit, že něco pokazila, nedotáhla, neřekla, nenapsala, dost neriskovala a kdy zažívala přívaly napětí, těšení, vášně, zklamání… teď už se netrápila. Řekla, co měla říct, riskovala několikrát úplně všechno. A vyhrála sama nad sebou.

Loňský odjezd na dovolenou byl těžký, stejně jako ten o rok dřív. Nepohodli se těsně před ní, nerozloučili se a pak po sobě celé léto na dálku lapaly, jak lekající ryby na souši.    

Voda odrážela kostrbaté odlesky prvních pouličních světel. Čistý vzduch po horkém letním dni doprovázela jen vzdálená vůně pečených brambor, horkého sýra a cinkání vidliček z blízké restaurace. Nad červeně kvetoucími pelargoniemi se honili dva komáři.

Že by ta pravidla opravdu fungovala? Od doby, kdy ho viděla naposled, uplynuly přibližně tři týdny. Bylo jí dobře. Příjemně. Klidně. Jak příručka nařizovala, myslela na to dobré, zlé, prošla minulost… četla milostné citáty, které ho zapuzovaly i vyzdvihovaly do nebe. V jedněch byl jedinou láskou, v jiných proradný parchant, co jí ničil život. Některé ji měly povzbudit jiné srazit na dno. Občas byly zábavné, někdy smutné, další plné naděje. Hodně slov jako „nikdy“, „věčně“ a „napořád“. Ty nejhezčí a nejzábavnější si zapisovala a občas si je pro radost přečetla.

 „Ne pokaždé, když někoho ztratíš, je to skutečná ztráta. Tedy pokud jsi náhodou neztratil mě… pak jsi v hajzlu…“

„Když je někdo takový pitomec, že tě opustí, buď alespoň tak chytrá, že ho necháš jít.“

"Cokoliv říkám, myslím naprosto vážně.... ve chvíli, kdy to říkám... pak už to není tak jisté..."

„Randi s někým, kdo tě rozmazluje, pořád ti říká, jak jsi krásná a vždycky si myslí, že jsi neměla dost jídla…. Randi s babičkou!“

„Víš, co je hrdinství? Být přítel s osobou, kterou miluješ, jen proto, aby ti ze života nezmizela úplně.“

„Kdybys mi byl jedno, věci, co děláš, by mě tolik nevytáčely.“

„Jen největší srab vzbudí schválně v ženě lásku, aniž by měl v úmyslu ji milovat na oplátku.“

„Miluj ty, kteří při tobě stáli v době, kdy toho na tobě nic moc k milování nebylo.“

„Mám štěstí, že mám v životě někoho, s kým je tak těžké se rozloučit.“

„Někdy to nejlepší, co můžete udělat, je zavřít pusu a nechat oči otevřené… pravda se nakonec zjeví sama.“

„Jednou se věci obrátí k lepšímu… Do té doby je tady roztomilá kresba kočičky.“

Ester v zápisníku narazila i na svoji poznámku, kterou napsala už dávno.

„Jsem zvědavá, jestli přijde den a přestaneš si lhát. Den, kdy to celé připustíš – sobě i mně. Naše speciální způsoby. Tolik míst, která jsme navštěvovali. Naše mosty, stesky, bolesti a zcela soukromý jazyk, který známe jen my dva. Naše vzlety a pády. Naše naděje a pochyby… náš nekonečný příběh. A co se stane pak? Co budu cítit ten den? Bude už moc pozdě? Nebo to pro mě přece jen bude ještě něco znamenat…“

Čím víc na to myslela, tím víc se bála, že bude fakt pozdě... že to, co měla v sobě se jí podaří zabít. Nadobro.

Na druhé straně, nejvíce citátů a nepřeberně textů písní se věnovalo právě tomu, že pozdě není nikdy…

Neměla náladu se tím trápit, ani řešit rozpory v citátech a nezáleželo jí na tom, co bude, nemohla to už nijak ovlivnit.

Užívala si pohled na zelené usínající jezero a vnitřní klid. Věci určitě dopadnou, jak mají… Aby dokreslila příjemně melancholickou náladu, pustila si – a ne náhodou – jednu moc krásnou starší píseň.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Paul McCartney/This Never Happened Before (To se nikdy předtím nestalo)

Jsem si úplně jistý,
že tohle se mi nikdy předtím nestalo
Potkal jsem tě a teď jsem si jistý
tohle se mi nikdy předtím nestalo
Teď vidím,
že všechno je přesně tak, jak má být
potkal jsem tě a teď vidím
je to přesně tak, jak to má být
je to tak, jak by to mělo být pro milence
neměli by kráčet sami
Není dobře, když jdou na vlastní pěst
tak pojď ke mně
nyní můžeme být tím, čím chceme být
miluju tě a teď vidím,
všechno je tak, jak to má být
je to tak, jak to má být
je to tak, jak by to mělo být pro milence
neměli by kráčet sami
Není dobře, když jdou na vlastní pěst
Jsem si úplně jistý,
že tohle se mi ještě nikdy nestalo
Potkal jsem tě a teď jsem si jistý
tohle se nikdy předtím nestalo (tohle se nikdy nestalo)
tohle se nikdy předtím nestalo (tohle se nikdy nestalo)
tohle se nikdy předtím nestalo (tohle se nikdy nestalo)

Kapitola 1 Čarodějův cylindr

Kapitola 2 Příběh Valentýnský

Kapitola 3 Tak na tři se rozdělíme...

Kapitola 4 Hladová myš na cestě do ráje sýrů

Kapitola 5 Dřív zamrzne peklo... než tě nechám jít

Kapitola 6 Moje oblíbená chyba

Kapitola 7 Pravidla pro příštích 21 dní

Kapitola 8 Nerovný soupeř

Kapitola 9 Špatný až na kost

Kapitola 10 Nikdy mě neopouštěj, ani když ti řeknu...

Kapitola 11 Růže

Kapitola 12 RozeznávámKapitola 13 Nepředstavujte si bývalého přítele nahého!

Kapitola 14. Lichá

Kapitola 15 Dostaneš přes pusu...Kapitola 16. Soud

Kapitola 17. Hotel U tří králů

Kapitola 18. Ro(c)kyKapitola

19. Tvar mého srdceKapitola

20. Tohle se nikdy předtím nestalo… (u jezera)

Kapitola 21. Mysli na děti!

Kapitola 22. Hologram

Kapitola 23. Nejvíc bolí, když už to nebolí

Kapitola 24. Chtěl jsem jen říct, že už tě…

Kapitola 25. SlaměnkaKapitola 26. Kaktus a chodící výčitka