Kapitola 25. Slaměnka

Když kráčel po prázdné ulici, světla z lamp se rozpíjela v osamělých loužích. Kapky deště padaly na jeho ramena a odskakovaly do stran. Měl to tak sice rád, ale tentokrát se mu zdálo, že déšť nemůže znamenat nic dobrého

Překvapilo ho, že s takovým klidem souhlasila se setkáním. Bez protestů, bez otázek. Řekla jen, že přijde.
Trochu zpomalil, až se úplně zastavil. Viděl ji skrz velké skleněné deštěm zamlžené okno. Seděla sama u stolku a pila průzračný nápoj z vysoké sklenice. Tipoval to na jemně perlivou vodu s citronem a ledem. Její obvyklá volba.

Vypadala jako dokonalá sfinga, elegance v každém pohybu. Chtěl si tenhle obraz zapamatovat. Těsně před tím, než jí řekne, že…

V tu chvíli otočila hlavu a podívala se jeho směrem, jako vždy cítila přesně, kde se nachází. Lekl se jejích očí.  

Rychle vešel do restaurace a rozběhl se k ní. Bez pozdravu ji objal. „Ester…!“ Mlčela a byla měkká a poddajná. Kam se ztratila bojovnost a hrdost. Kam se poděla odvaha se s ním prát, nekonečná energie? Něco bylo moc špatně.

„Ester, tohle není život. Mělas pravdu. Měl jsem dost času přemýšlet. Udělám cokoliv. Už to vím, chci být s tebou. Opravdově. Kašlu na svoje strachy. Kašlu na naše komplikovaný životy, na lidi kolem. Na nepřízeň osudu. Na rozdílnost. Na všechno. Chci se už probouzet a usínat jen s tebou“ šeptal jí do ucha a líbal ji na chladný spánek.

Pak ji pustil z náručí, aby se odtáhl a podíval se na ni. Nehýbala se, mlčela. Byla jako ztuhlá loutka. A ty oči. Ty neznal. Studené bez náznaku dřívější jiskry. Mrtvé oči.

„Je mi to strašně líto,“ řekla a pokrčila rameny. „Co tím myslíš?“ vypadlo z Michala nechápavě.

„Už mám představu o tom, co se myslí tím, že tyhle věci se nestávají… Ony se stávají, ale přijdou ve špatnou chvíli. Dala bych všechno za to, abys mi přesně tohle řekl před pár týdny. Nebylo nic, co bych si přála víc.“

Michal stál jako opařený. „Ester, přišel jsem ti říct, že jsem to pochopil. Že chci s tebou žít. Patříme k sobě. Vždyť to je to, cos vždycky chtěla…“  

„Sedni si a poslouchej,“ řeklo to podivné stvoření, které teď ovládlo Esteřino tělo. Michal se nerad svezl za stůl.

„Kdysi jsem ti vyprávěla příběh o mé první citové smrti, pamatuješ? Jak mi někdo moc ublížil, mnohem dřív než jsem tě poznala. Jak mě něco bolelo tak hrozně, že to moje tělo a srdce neuneslo. Víš, o čem mluvím, my hypersenzitivní lidé občas dáme ze sebe tolik, že nemůžeme dál. A z jakési sebeobrany organismu se v poslední chvíli vypnou emoce, odumřou. Stává se to někdy lidem při bouračkách, šoku, velkých neštěstích…. Myslím, že se mi to před pár dny zase stalo…“

Díval se na ni vyděšeně a začalo mu to docházet…

„Moc si přeju, aby to nebyla pravda. Abych ti mohla teď skočit kolem krku a říct ti, že jsem nejšťastnější žena na světě. Ale necítím nic. A moc mě to mrzí. Nejsem tu proto, abych tě trápila, nechci ti vůbec nic vyčítat, nechci tě obviňovat… chci ti to jen popsat. Abys mě pochopil. Pořád tě považuju za spřízněnou duši. Nechci se rozejít bez vysvětlení.“  

Michalovi se dělalo trochu špatně. Takhle si ten večer rozhodně nepředstavoval.

„Když jsi mě probudil z té předchozí smutné kapitoly, ožila jsem, to přece víš. Láska k tobě byla neskutečně silná, opravdová, upřímná a čistá. Byla jsem asi nejblíž skutečnému létání. Jen díky souznění s tebou…

Víš, pamatuju si jasně jeden víkend, kdy jsme začínali. Pár krásných dopisů. To mi stačilo. Byla jsem tehdy sama ve městě bez dětí, seděla jsem v kavárně a narazila na text Everything od Lifehouse. Vím, že ji nemáš rád, protože jsem ti ji pouštěla moc často. Říkal jsi, že jsem jako gramofon… To mě mrzelo… Ale bylo v ní tolik, že jsem nemohla přestat.

Má takovej lehce náboženskej nádech a podtext. A ty víš, jak na tom jsem s náboženstvím. Velmi chladně…. Poslouchala jsem ji, myslela na tebe, na nás a měla jsem pocit, že jsem všechno pochopila. Stala jsem se najednou absolutním dobrem. Bylo to jako vykoupení, povznesení, jakési prozření…. Moje krev pod kůží byla příjemně chladná i horká zároveň, proudila rychleji.

Měla jsem pocit, že zvládnu cokoliv, že když v tu chvíli přiložím na někoho ruku, můžu snad i léčit. Tak silný to bylo. Ty si vůbec neumíš představit, cos mi tehdy dal. Opravdu jsem zářila. Jako nikdy předtím.  

Probudit se byla nádhera, podívat se oknem, byla nádhera, obklopovaly mě krásné neobyčejně-obyčejné věci. Ze všeho šlo čerpat to nejlepší. Svět byl dokonalé místo. Bylo to nejšťastnějších pár měsíců…

Snažila jsem se tehdy ti za to nějak poděkovat, nějak ti dát najevo, že z tebe žiju.

Šla jsem s tebou kousek cesty… Všechno, co jsem do té chvíle zažila, bylo vlastně pro tebe. Absorbovala jsem pocity, zážitky, zkušenosti, abych se o ně s tebou mohla podělit, mohla ti je ukázat a doplnit je, rozvinout ve spojení s tebou. Někam tě posunout a tím posunout i sebe a pochopit každou minutu.

Stačilo mi málo. Nepotřebovala jsem a nikdy jsem nechtěla žádný obřad jako je třeba svatba. Protože když cítíš, to, co jsem cítila já, stačí ti louka plná kytek. Nepotřebuješ svatební projevy, sliby, bílé šaty, auta, holubice, spoustu přátel. Stačí jen pohled. Prostě a jednoduše víš, žiješ, patříš tomu druhému a není potřeba to veřejně prohlašovat. Spojení a sounáležitost JE.

Věděla jsem, že cítit to, není špatná věc, i když to přišlo ve špatnou dobu, kdy jsme oba už měli svoje životy naplno rozjetý někde jinde. Ale v tomhle jsem si byla jistá. Nešlo na to aplikovat klasický měřítka.

Byl jsi pro mě dokonalá synchronní bytost. A proto jsem ti tehdy klidně dávala všechno, riskovala neopatrně a hlavně – nechránila jsem se nijak, protože jsem ti naprosto důvěřovala. Nikdy by mě nenapadlo, že mě i všechno zapřeš a to, co jsi vytvořil, postupně bolestivě zničíš.

Neměli jsme navždy – tys neměl navždy, abys to pochopil. Hodiny, dny, roky běžely a bylo to pořád to limitované teď nebo nikdy…. Vždycky jsem ti to říkala. Měla jsem pro tebe omezený čas.

Už tě neumím vidět tak, jako dřív. Kdy na tobě nebyla jediná chyba, a když ano, věděla jsem, proč tam je a milovala jsem ji. Ukazatel směru, pravdy a cesta k něčemu ve mně. Teď už vidím i ty špatné věci. Pryč jsou doby, kdy jsem ti věřila každou hlásku. Je mi jen smutno. Nechci ti ubližovat nebo vyčítat, jen popisuji stav věci. Promiň.

Oba jsme věděli, co se děje. Byli jsme v tom spolu, a přesto jsme to nedokázali. Kdykoliv jsem ti podávala ruku a udělala práci za nás oba, dostala jsem ránu. A kolik mě to stálo…. Tvoje neschopnost dovolit si bejt šťastnej, mě nějak unavila… A možná, že teď mě chceš právě proto, že víš, že jsem pryč.
Došla jsem úplně na dno. Nemám v sobě už nic. Nevím, co teď. Jsem jako prázdná nádoba. Je mi zle a nemůžu udělat ani krok. Zničila jsem se pro nás… Fyzicky i psychicky.“ Ztichla a seděla bez hnutí.

Michal měl hlavu v dlaních. Jak mohl tohle dopustit? Jak mohl nechat věci zajít tak daleko? Přímo před očima mu uschla. A zřejmě to prošvihl jen o pár dní. Seděla tam jako krásná slaměnka, která ztratila schopnost dál růst, otáčet se pro světlo a kvést. Už jen byla, suchá, nádherná, mrtvá.

Ale nehodlal se vzdát. Byl zvyklý o věci bojovat a rvát se. Tohle byla výzva. Vzal ji do náruče a zkoušel ji zahřát. Byla ledová. „Moje milovaná, mrzí mě, že jsi ztratila naději. Ale tohle není konec. Nevěřím, že to nedokážu zvrátit. Budu bojovat. Dokážu ti, že za to stojím, že jsem ten, kdo ti byl vybrán a proč. Dokážu ti, že tvoje (naše) utrpení mělo smysl. Sama víš, že cesty se někdy rozdělí a pak se k sobě vrátí. Jako když řeka rozdělí svá ramena, protože musí obepínat ostrov z obou stran a pak se za čas slije v jeden proud. Chci ti dokázat, že tohle jsme my.“

„Chtěla bych teď jít domů,“ řekla unaveně. Nechal ji vstát a díval se, jak pomalu mizí na ulici do deště.  

Byl plný odhodlání. Nebude to snadný… (což měl vlastně moc rád), ale slibuju, že v tomhle kole, Ester… v tomhle kole tě vyhraju! Zadíval se do prázdné potemnělé restaurace a v žilách mu najednou kolovala horko-chladná bojovná krev… Cítil se mnohem víc na živu, než kdy jindy…

Kapitola 1 Čarodějův cylindr

Kapitola 2 Příběh Valentýnský

Kapitola 3 Tak na tři se rozdělíme...

Kapitola 4 Hladová myš na cestě do ráje sýrů

Kapitola 5 Dřív zamrzne peklo... než tě nechám jít

Kapitola 6 Moje oblíbená chyba

Kapitola 7 Pravidla pro příštích 21 dní

Kapitola 8 Nerovný soupeř

Kapitola 9 Špatný až na kost

Kapitola 10 Nikdy mě neopouštěj, ani když ti řeknu...

Kapitola 11 Růže

Kapitola 12 RozeznávámKapitola 13 Nepředstavujte si bývalého přítele nahého!

Kapitola 14. Lichá

Kapitola 15 Dostaneš přes pusu...Kapitola 16. Soud

Kapitola 17. Hotel U tří králů

Kapitola 18. Ro(c)kyKapitola

19. Tvar mého srdceKapitola

20. Tohle se nikdy předtím nestalo… (u jezera)

Kapitola 21. Mysli na děti!

Kapitola 22. Hologram

Kapitola 23. Nejvíc bolí, když už to nebolí

Kapitola 24. Chtěl jsem jen říct, že už tě…

Kapitola 25. SlaměnkaKapitola 26. Kaktus a chodící výčitka